Josef, Rudolf a Václav. Tři muži, kterým první světová válka znenadání zasáhla do životů. Všichni bratři Trešlovi museli narukovat na frontu do Ruska, naštěstí rodiče nepřišli ani o jednoho z nich. Vrátili se domů živí. Nebyli sami.FRANTIŠEK PODRÁSKÝ (vpravo) odešel do války v osmnácti letech. Domů se vrátil, jeho bratr Václav v zákopech zemřel.

Shledání na frontě

Z obce nedaleko Soběslavi odešla další řada hrdinů, kteří bojovali za Rakousko – Uhersko. Mezi nimi i František Podráský (1898).
„Narukovali společně s Pickem ze vsi jako osmnáctiletí kluci. Prodělali výcvik a shodou náhod se táta dostal do zákopů, kde byl i jeho bratr Véna. Ten ale válku nepřežil," začal vzpomínat na rodinnou historii syn Františka, Karel Podráský. „Strýček mu prý umřel v náručí. Zastřelili ho. Dodnes má své jméno na zdejším pomníku," doplňuje třiasedmdesátiletý muž.

Pomník padlým:
• Dne 20. května 1923 odhalili Myslkovičtí na návsi pomník obětem I. světové války od sochaře J. V. Duška z Tábora.
• Na pomník přispěli občané, hasiči a rovněž spolek ochotnického divadla, který byl v té době velmi aktivní.
• Na pomníku jsou vyrytá jména mužů, kteří se z války nevrátili:
Antonín BRÁZDA, František CVRČEK, Karel DAĎOUREK, Bohuslav HANTÁK, Bohuslav HUŇATA, Jan JELÍNEK, František KARPÍŠEK, František, Karel a Petr KOZLOVI, Václav MACHOŇ, František NERUDA 2x, Jan NERUDA, Václav NERUDA 2x, František, Jan a Václav PODRÁSKÝ, Antonín ŘÍHA, František TREŠL, Jan TUREK, František VACEK, František, Josef a M. VESELÝ.

Po vyučení zedníkem ve Vídni myslkovický rodák František ihned narukoval a řemeslem se živil až po návratu domů. Zemřel ve dvaaosmdesáti letech.

Myslkovický pomník.O tom, kde sloužil dědeček šestašedesátileté Marie Hodinářové Josef Trešl (1881), se dočetla až z vojenského archivu. Zemřel totiž, když jí bylo teprve šest let.
„Do války odešel ve třiatřiceti letech a sloužil jako vojín u 75. pluku. U řeky Dněstr se dostal do zajetí, nechal se ale zajmout dobrovolně, aby se nakonec přidal k legiím. Tam potom povýšil na desátníka," vzpomíná na osud dědečka Marie Hodinářová.

Více informací je možné dopátrat o jeho bratrovi Václavovi, narozenému 25. září 1894. Na frontě si totiž vedl poctivě deník. Ten nakonec vydal na několik set stránek a rodina je na zápisky svého předka patřičně hrdá. Zachytil každý okamžik, setkání, místa a neopomenul ani pocity: „Taková je válka. Ničí se vše. Lidský život nemá vůbec ceny, člověk byl a za chvíli je z něj beztvárná hmota, prostě nic k potřebě, k zakopání," zapsal si.

Úryvky z deníku a vzpomínky na Václava Trešla uveřejníme příští sobotu. I vy se můžete zapojit do vzpomínání. Pokud máte doma snímky a slyšeli jste o vašich předcích na frontě, ozvěte se nám na číslo 381 256 064.

Z Ruska se vracel domů do Rakouska pěšky. Při cestě Rudolfu Trešlovi omrzly nohy

Myslkovice – Rudolf Trešl (1888) odešel do války jako šestadvacetiletý. Tehdy pracoval jako zedník ve Vídni, kam se z Ruska také vrátil. Už v roce 1920 žila ale rodina opět v rodných Myslkovicích a Rudolf Trešl s manželkou tady vychovali čtyři děti.
O svých zážitcích ratolestem často vyprávěl. Na slova tatínka zavzpomínala Božena Netrestalová (1922), která po něm zdědila dlouhověkost. Rudolf Trešl se dožil rovných devadesáti. Zemřel v roce 1978.

Božena Netrestalová:
„Tatínek odešel do Vídně, když mu bylo čtrnáct let. Tam se i oženil a na svět přišel bratr se sestrou. Další dítě bylo na cestě, když tatínek rukoval.

Jako malým nám vyprávěl, co zažil. Pamatuji si sice jen střípky, ale vím, že na frontě padl do ruského zajetí. Paradoxně to pro něj bylo štěstí. Dostal se totiž do panství ve Voroněžské gubernii a sloužil tam pro knížete u koní. Naštěstí byl kníže zlatý člověk a s tatínkem se spřátelili. Koně nikdy předtím neviděl, ale naučil se s nimi, a mohl tak řídit kočár.Uprostřed Rudolf Trešl.

Vrátil se pro bratra

Jeho mladší bratr Václav se přidal k legionářům a na konci války se z Vladivostoku vracel do Čech. Zašel s chlapy i za tátou, aby ho vzali s sebou, ale on odmítl. Chtěl se rozloučit s knížetem, který byl v té době zrovna ve Valujkách. Legie tedy pokračovala dál domů a tatínek se vydal pak na cestu ještě s jedním Polákem. Nešli ale s prázdnou. Díky knížeti měli na štaci alespoň boty. Další dva páry dostal každý ještě do rance, nějaké oblečení, jídlo a šli. Boty ale brzy roztrhali a pak i náhradní páry. Když prošoupali ten poslední, lidé jim dávali slámu do pytlů a tu si omotávali okolo chodidel.

„Tehdy jsme si uvědomili, že cesta pěšky domů z Ruska nebude takový špás," říkával mi.
Tak pokračovali až do Polska, tam se rozloučili a táta šel přes Moravu do Slavonic a Rakouska, kde tehdy měli rodiče chalupu a maminka tam sloužila u sedláka.

Nejhorší kus cesty měl už sice za sebou, ale přišel o boty a s omrzlýma nohama pro něj cesta domů představovala muka.
Mojí sestře byly v té době tři roky, takže tatínka vůbec neznala. Objevil se doma zarostlý, špinavý, co měl na sobě, musela maminka spálit. Hlavně se ale musel pořádně vykoupat. Malá Mařenka se ho tak bála, že zalezla pod postel a nechtěla vylézt. Zanedlouho z Rakouska odešli do Myslkovic."