„Rudo, neříkej, že v tý zimě a na sudech je to lepší? Proč jste třeba nešli k tobě na pokoj?“ vyzvídal přesto štábní strážmistr a pikolík Bloudil se jen ušklíbl.

„Jéžíšmarjá! Proč asi?“ nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Vy to tam, pane štábní, neznáte? Protože by jsme museli jít kolem recepčního a ten by nás šéfovi určitě prásknul. Je to starej závistivec. Jo, on by nás neprásk, kdyby za to vždycky něco dostal, ale to bysme s Blaženou pak dělali jen na něj,“ rozčílil se pikolík Bloudil a moc nechybělo a vyskočil ze židle.
„No jo, poslouchá se to hezky. Když Blažena ale tvrdí, že to, co k tobě přinesla, už si dávno odnesla domů. A hlavně, že to bylo v úplně jinejch krabičkách. A nebylo toho tak málo, jako se našlo u tebe. Takže, jak to vlastně bylo? To nám vysvětli,“ nedal pokoj strážmistr Kubík a šéf pátračky bouchl pěstí do stolu.

„Tak už hergot, Rudo, povídej, jak to bylo!“ spustil na Bloudila dost zhurta, ale to už pikolík z tý židle vyskočil, jako by byl na péro.
„Hergot, proč se pořád ptáte jen mě? Proč jenom mě? Proč se taky nezeptáte tý kozatý paničky, co si ji tahal na pokoj vrchní Zbyšek? Ta mu přece v pátek večer u šatny vyhrožovala, že jestli si ji nevezme, že to tady brzo zavřou a bude bez práce. Blažena říkala, že ta panička snad se Zbyškem čeká dítě.“
„Jak ta ženská vypadá?“ zeptal se Bloudila okamžitě šéf pátračky a podíval se do seznamů svědků, ale na nic takového tam nenarazil.
„Jak vypadá? Je to ženská. Je to taková, velká silná nóbl dáma, s bílou mašlí ve vlasech. Myslím, že je z Rokycanky a jmenuje se Hedvika. A je rozvedená,“ vrátil se Bloudil poslušně zpátky na židli a dal hlavu do dlaní.

„Já už fakt nevím. Jak vám to mám vysvětlit, že já jsem žádný jedy do polívky nedal? Proč bych to, proboha, dělal?“
„To ti hned řeknu, Rudo. Ze msty. Právě kvůli tomu sklepu,“ reagoval okamžitě šéf pátračky a pikolík Bloudil spráskl ruce.
„Bože můj! Ze msty? Snad ne za to, že nám šéf překazil dole ve sklepě jeden blbej šoust? Kvůli tomu bych se měl mstít a dokonce vraždit? Jděte se vysmát. My jsme si s Blaženou do toho sklepa během dne odskočili i třikrát. Vždyť se jí na to zeptejte,“ vytáhl si pikolík z kapsy nenačatou krabičku cigaret a frajersky ji vyhodil na stůl.

„Mimochodem, tu hotovou otrávenou kaši na krysy, tu si bral tady v hotelu domů skoro každej. Deratizátoři jí měli dole v kotelně rozdělanou do foroty v kbelíku od marmelády. Vždyť tu si přece moh vzít z personálu, kdo chtěl, a vůbec nikdo by to nepoznal. Jenže teď vám to nikdo nepřizná, protože se bojí. Já jsem si ji nevzal. Taky na co? Krysy doma, zaplaťpánbůh, nemáme,“ vedl si Bloudil svou a pak už se rozbrečel a přišel na řadu kapesník a dlouhý posmrkávání, který se měnilo v hlasitý troubení, takže ho štábní strážmistr Kubík raději posadil do separace, protože to rušilo vyšetřování.
Že bude mít o výsledky vyšetřování zájem vrchní soudní rada Žlábek, se dalo čekat, a tak jeho zavolání přímo šéfovi četnický pátračky poručíka Votrubu nijak nepřekvapilo.

„Nepotěším vás, pane vrchní rado. Bohužel, jsme v podstatě tam, kde jsme začali. Hoteliér nám sice označil jistýho pikolíka Bloudila, dokonce jako hlavního podezřelýho, ale popravdě řečeno, sám nevím, čemu a komu mám věřit.“
„No, vypadá to na mstu. Nebo ne? Co vím, tak arsen a to další svinstvo laboratoř potvrdila, takže na nějakou náhodu nebo nějakej přiblblej fórek vůbec nevěřím. Ten pikolík Bloudil, ten to pořád zapírá?“
„Trvá na tom, že on ten jed do jídla nedal. Bohužel má smůlu, že se právě u něho v pokoji na hotelu našel. Podle hoteliéra má dokonce motiv. Ten ho nachytal s jednou pokojskou dole ve sklepě, jak tam …“

„Souložili. Proboha, v tý příšerný ledárně? To snad ne? Mně by strachem ze zimy nevylez. To snad ale přece není důvod k tomu, aby…“
„No, on se pan hoteliér k té pokojské jaksi zřejmě nezachoval košér. Nakopal ji do zadnice. Údajně. Modřiny prej tam má. Dvě .“
„Ale fuj, Votrubo! Teda kopat do ženský zadnice, to je přímo ošklivost. I když chápu, ve vzteku se mnohdy provede větší blbost. Takže to vypadá na to, že se chtěl tý pokojský ten její rytíř srdce zastat? Hm. Jo, to by moh bejt motiv. Ale když se nám ten pikolík nepřizná, tak jsme, Votrubo, víte kde?“
„Líp bych to neřek, pane vrchní rado. Přesně tam.“

„Votrubo, vy to řeknete s takovým klidem, že mě to až leká. Vždyť vy se na tý pátračce toho nadporučíka nedočkáte! Když ten pikolík to bude držet, tak je z toho maléru v hotelu U Posránků „pomník“ jako hrom a vám toho nadporučíka snad ani nedají. Já se s váma nenapiju a pisálkové od Aše až po Užhorod nás oba rozcupujou na cimprcampr. To k tomu fakt nic kloudnýho není?“
„Nevím, pane vrchní rado, jestli to zrovna k něčemu bude, teď z toho mladýho Bloudila vypadla nějaká ženská s bílou mašlí ve vlasech, co údajně vyhrožovala jednomu z vrchních číšníků, že bude bez práce. Bylo to den před tím malérem a prej to bylo proto, že s ním snad čeká dítě. Může to bejt taky kec. Ta informace je stará několik minut. Určitě to prověříme.“ pokračování 18. února

LADISLAV BERAN