„Jo, to je on. Jmenuje se Ruda Bloudil. To jméno mu docela sedí, protože si pořádně nezapamatuje ani dvě objednávky a neustále cestuje mezi hosty.“
„A to podezření? Je aspoň takhle malinkatý?“ ukázal štábní strážmistr Kubík mezi dvěma prsty, protože hoteliér dost váhal, zda to má říct, nebo ne.
„Když o tom tak přemejšlím, pane štábní, tak je o pořádnej kus větší. Zkrátka a dobře, pánové, na hotelu je už třetí měsíc ubytovanej nějakej Jan Chlebek z Prahy a jeho pomocník Karel Mukař, ten je tuším z Budějc, a oba v Písku tráví …“

„Krysy. Mám pravdu?“ uhodil na hoteliéra šéf pátračky a ten jen přikývl.
„Takhle – oba mi svatosvatě slíbili, že si to žrádlo pro krysy budou připravovat dole v kotelně, tam to taky mají v plechovkách v takovým kumbálu a klíče mají jen oni,“ dušoval se hoteliér, ale šéf pátračky viděl, že to není všechno.
„Moment, a co s tím má společnýho ten drzej pikolík? Ten tam za nima snad chodí?“
„No, jestli zrovna za nima, to nevím, ale proslýchá se, že chodí za milenkou toho Mukaře. To je jedna naše pokojská. Jmenuje se Blažena Sklenářová. Tu znáte, říkají jí…“

„Jo, známe. Bláža rychlovka,“ skočil hoteliérovi do řeči štábní strážmistr Kubík, ale to už ji pan hoteliér obhajoval.
„Tak Bláža je na place moc dobrá. Ale tam mám momentálně plno, takže jsem ji vzal zatím jako pokojskou. A různě zaskakuje. No a právě kvůli ní jsem mladýmu Bloudilovi nedávno dal co proto. Načapal jsem je spolu ve sklepě. Poslal jsem mladýho narážet pivo, a když dlouho nešel, tak jsem se šel dolů podívat. A co myslíte, pánové? On tam, chlívák jeden, místo sudu narážel do Blaženy. Ale fest. Tak to oba ode mne pořádně schytali. Přiznávám, padla tam i nějaká ta facka. No, neudržel jsem se,“ přiznal hoteliér a zapálil si cigaretu. Dokonce to vypadalo, že už se dost zklidnil, ale pak se najednou sám od sebe nastartoval.

„Nebo jsem hergot měl počkat, až si to vyřídí, a pak… ? Můj podnik přece není žádnej hanbinec. My jsme, pánové, solidní podnik a žádnej tentononc,“ nemohl hoteliér přijít na vhodný slovo, ale pak si ho stejně našel.
„Já přece nenechám udělat z hotelu GABRIEL nějakej bordel. Od toho tu jsou ve městě jiný, ne?“ hodil hlavou směrem k řece, aby bylo všem jasno.
„No, to je sice hezký, ale já pořád nevím, proč by za tím malérem měl bejt ten mladej pikolík? Podle mě je větší malér ten, že se ve stejným baráku vaří jídlo pro lidi a i pro krysy,“ rozčílil se šéf pátračky a hoteliér nápadně zmlkl.
„No, tak to je malér. To přiznávám. Ale on by to přece moh udělat ze vzteku, že jsem je při tom dole spolu nachytal a zkazil jim to. Vždyť já jsem, pánové, vlastně kazišuk,“ vyděsil se hoteliér a četníci se mohli potrhat smíchy.
„No, když to berete takhle a trváte na tom, tak to už je fakt slušnej motiv,“ přiznal chtě nechtě šéf četnický pátračky a teprve pak rozdělil všem z výjezdu úkoly.

Když odjížděla četnická pátračka z hotelu GABRIEL, měla lidí nejen plný auto, ale i motokolo. V závěsu za ním jelo auto hotelu, jehož řidič vezl na četnickou pátračku zajištěný zbytky potravin pro laboratoř. To, že se na četnický pátračce jenom ten den vystřídalo na třicet lidí, nebylo nic až tak divnýho. To číslo totiž nebylo vůbec konečný. Bylo nutno vyslechnout personál hotelu a postižený hosty, který toho byli vůbec schopni. Jedinej a zatím hlavní podezřelej v týhle „travičský kauze“, pikolík Rudolf Bloudil, vytrvale a drze zapíral, byť se v jeho pokoji našlo několik krabiček arzenu, strichninu a zeleně svinibrodské, z nichž se připravovala přidáním fosforu kaše pro krysy a potkany. Výslech vedl sám šéf četnický pátračky poručík Votruba, na kterýho už útočili novináři všech celostátních deníků a chtěli pachatele.

„Tak, Rudolfe, povídej. Tohle všechno jsme našli v hotelu v tvým pokoji. Jsi v něm sám, tak nám řekni, jak se to všechno k tobě dostalo. Hlavně se nepokoušej nás přesvědčit, že ti to tam někdo strčil,“ začal mírně výslech šéf pátračky a drzost Bloudila se okamžitě potvrdila.
„Vy jste četníci, tak se starejte. To ještě neznamená, že když jsem to měl v šupleti, že jsem to strčil do polívky já. No, tak jsem to tam měl. No a co? Přinesla mi to Blažena, která to vzala Mukařovi dole v kotelně. Mně tvrdila, že to dá tátovi, protože u nich v Portyči potkani a němkyně mají na dvoře eldorádo. To bylo její papáníčko pro krysy. Ne moje. A jestli říká něco jinýho, tak lže,“ založil si Bloudil ruce furiantsky na prsou a jen navztekaně odfukoval.

„Vždyť to do tý polívky mohla dát klidně i ona. Já jsem dole ve sklepě na šéfa neřval, že jestli do toho vlítla, že mu ty kopance vrátí. Vždyť ať vám Blažena ukáže ty modřiny na zadku. Já jí je neudělal. Já Blaženu do zadnice nekopu, já ji po ní hladím. A netvařte se, pane poručíku, že nevíte, že jsme si šli s Blaženou do sklepa, když nebylo nahoře do čeho píchnout, hodit hrbem. Blažena totiž za mnou přišla a zeptala se mě, jestli nedáme zase rychlovku, a tak jsem šel. Blaženě se v tý zimě mezi ledama postaví a ztvrdnou bradavky, a to pak stačí na ně jenom takhle málo brknout a …“ naznačil pikolík fígl, kterej na Blaženě úspěšně zkouší, ale to už ho zarazil štábní strážmistr Kubík.

LADISLAV BERAN

Krimipovídky Deník tiskne se souhlasem autora, kterému tímto děkuje.

https://taborsky.denik.cz/zpravy_region/oskliva-afera-v-hotelu-gabriel--krimi-na-pokracova.html

https://taborsky.denik.cz/zpravy_region/oskliva-afera-v-hotelu-gabriel-dil-krimi-na-pokrac.html