Evangelický farář Ondřej Soběslavský pochází z farářské rodiny. Cestu k Bohu mu předurčil tatínek farář. Sám ale vyvrací, že by tím jeho životní dráha byla předem nalinkovaná.
„Tak jasné to nebylo, protože když člověk žije na faře, vidí i tu druhou stranu,“ vysvětluje.

Kdy vám tedy bylo jasné, že chcete jít ve stopách tatínka?
Tak měl jsem na výběr: buď dělat nějaké zaměstnání a angažovat se v církvi, nebo dělat jednu věc a naplno. Takže jsem se rozhodl pro církev.

Říkáte nějaké zaměstnání, mám tomu rozumět tak, že být farářem není zaměstnání?
Ne, to, co já dělám, je povolání, které nemá pracovní dobu.

Co konkrétního vám přináší? V čem je jiné než to civilní?
Nemohu moc srovnávat, v civilním zaměstnání jsem byl jen krátce. Po ukončení faktulty jsem nesměl do služby nastoupit, protože mi stát nedal svolení. Tak jsem čtyři měsíce pracoval v továrně jako balič textilních dutinek. A co mi dává? Myslím, že to není marný, prázdný čas, protože se setkávám s nejrůznějšími lidmi. I s lidmi, které něco trápí, bolí a kterým snad alespoň trochu pomáhám.

Proč u vás stát otálel se svolením?
To víte, na fakultě jsem byl v roce 1968, a protože jsem potom pracoval s dětmi v církvi, tak jedna hloupá osobě o mně napsala, že jsem byl okresním hejtmanem skautů. Ne, že bych je neměl rád, ale nic společného jsem s nimi neměl. Jenže tenkrát to stačilo.

Co vám pomohlo, že jste se z té fabriky dostal tak rychle?
Zřejmě to, že jsem byl mezi lidmi, kteří obyčejně do kostela nechodí, což se nehodilo, protože tenkrát byly tendence církev uzavřít do církevních prostor. No, a já byl tam, kde mocipáni církev mít nechtěli. Pak tedy pochopili, že není nejlepších, abych byl v továrně mezi lidmi. K mému nástupu do služby se váže zajímavá historka. Spolupracovníkům z továrny jsem poslal pozvánku na bohoslužbu, jejíž datum připadlo na všední den. Když chtěli volno z práce, tak z toho byla strašlivá aféra, již řešila až Praha. Oni stejně přišli a veřejně mi poděkovali. Dali mi dárek – kávový servis, který mám dodnes. Od roku 1973.

Jak vnímáte spojení s Bohem?
Jako sílu, která je mi nablízku a která mě má ráda, ačkoli nejsem žádný „výkvětista“.

Proč si myslíte, že vás má ráda?
Snad proto, že jsem zatím všechno vydržel a že v mém životě byly události, které bych jen vlastními silami nedokázal. Například naši církevní školu. Kdyby mi někdo někdy řekl, že se budu starat o církevní školu, tak bych tomu nevěřil. Jednání byla velmi komplikovaná, ale vždy se věci vyřešily a škola funguje už devatenáctým rokem.

Kdyby se ta škola nepovedla nebo kdybyste nebyl šťastný v manželství, vykládal byste si to tak, že vás Bůh opustil?
To je otázka, co by bylo kdyby. Zatím to nenastalo.

Myslíte si, že jste o něco bohatší než člověk nevěřící?
Asi jsem vnitřně bohatší, neříkám to povýšeně, nemyslím, že bych byl výjimečný. Doufám, že jsem normální.

Jaký máte názor na celibát katolických farářů?
Myslím, že se z něj zbytečně dělá drama. Jestliže se někdo dobrovolně pro něj rozhodne, je to nutné brát zcela vážně. Nad nařízeným a povinným celibátem mám rozpaky.

Hrál ve vašem případě nějakou roli v době rozhodování? Měl jste třeba na mysli rodinu, kterou jste chtěl?
Neříkal jsem si, že chci mít rodinu v každém případě. Já rodinu bral a beru jako dar, no, a jednoho dne se objevila mimořádně trpělivá žena, která to se mnou, v uvozovkách, táhne jedenatřicátou sezonu.

Jak se na vaše poslání dívají vaše tři dcery?
Dcery v církvi žijí a mají tu možnost, jak jsem řekl na začátku, že vše vidí z obou stran.

Je na té druhé straně něco, co jim říká, aby se touto cestou nevydaly?
To víte, v církvi nejsou jenom andělé. Toť vše.

Proč je podle vás tak málo žen farářek?
Možná struktura, ve které jsme byli drženi, nebyla pro ženy příliš vlídná. V žádném případě bych neřekl, že jsou ženy méněcenné, ale na druhou stranu platí, že někoho někam nutit, jako to dělají různé politické strany, není správné.

Z čeho se skládá váš běžný den?
Ráno musím vyřídit urgentní záležitosti, zařídit co je potřeba, pak jdu do školky – kromě pátku každý den. Tam jsem do deseti hodin, pak vyřizuji administrativní záležitosti a odpoledne mám setkání s lidmi.

Proč zrovna Tábor nemá evangelický kostel?
Sbor je tu od roku 1886 a v dobách Rakousko – Uherska to bylo složité. Přesto pak existoval plán na stavbu kostela, ale neuskutečnil se. Trošku legrační je, že návrh se zvláštní shodou náhod dostal do odborné literatury, a dodnes se tak čas od času někdo dožaduje, abych mu ho ukázal. Dokonce jedna paní o něm napsala disertační práci. V roce 1912 přišel do Tábora pan farář Souček, který postavil Masarykův domov se sálem pro setkávání. Ve dvou patrech pak byly pokoje pro chudé studenty. Tak to fungovalo do roku 1940. Pak dům obsadili Němci a až po válce se zase vrátil k původnímu účelu. Jenže historie se opakovala a z objektu se stal dům pionýrů. Evangelíkům dovolili koupit tento dům v Bílkově ulici. Ten má také pohnutou historii, neboť tu žil člověk, který v den Heyndrichova pohřbu šel do hotelu slavit své narozeniny. Číšníka požádal, aby vypnul rádio, které pohřeb přenášelo. Zanedlouho ho zatkli a popravili. Za války dům vlastnilo gestapo, ve sklepě jsou dosud dvě cely, kde byli odsouzenci. Po válce neměl majitele, patřil městu a pak ho koupila naše církev.

Chodil jste jako kluk rád do školy?
Ano, chodil. Měli jsme takového přísného ředitele, a protože jsme bydleli blízko školy, chodil jsem na poslední chvíli. Usmyslel si tedy, že školu bude před začátkem zavírat. To bylo pro mne nepříjemné, ale objevil jsem záchodové okénko, kterým jsem nějakou dobu lezl. Pak ale na to přišli a já musel začít chodit včas.

Učil jste se dobře?
Co to je dobře? Nikdy jsem nepropadl a čtyřky taky neměl. Trojky až na střední škole, kde byla spousta chemie, u níž plály oči jen učitelovi. Ale z jedné maturitní písemné práce jsem dostal pětku. Za to, že jsem nechal opisovat spolužačku. To bylo ze strojnictví, což dívkám nebylo blízké.

Jaké máte koníčky? Vidím tady kytaru…
Tak my jsme byli trošku hudební rodinou, zvláště můj děda. Já jsem ale na takové užitkové úrovni, kdy doprovodím zpěv. Jinak skupuji knihy a žena mi tvrdí, že mi na důchod opatří místnost, kde budu moct s těmi knihami sedět.

Jaké si kupujete?
Ty, které dřív nemohly vycházet, pak historii, politiku i psychologii a knihy, jež souvisí s Biblí.

Zajímáte se o politiku?
Sledovat politiku je pro mne utrpením, protože politici zapomněli, že mají sloužit lidu a myslí jen na sebe.

A jaký máte názor na to, že evangelický farář Sváťa Karásek v politice působil?
My jsme se spolu sešli na fakultě, i když je o něco starší. Patřil k těm, kteří se zajímali o věci veřejné. Nejsem tady od toho, abych ho hodnotil, na to je Bůh, ale on se o něco pokusil a já se neodvažuju říct, že to bylo špatně. Jen se mu asi nepodařilo uskutečnit všechny představy, s nimiž do politiky šel.

Máte svoje krédo?
Neztrácej naději.