Už tehdy měl za sebou dost úctyhodné dílo: mj. zvon pro soběslavskou věž, pro kostely a kapličky v řadě měst i vesniček. A to mu bylo neuvěřitelně teprve 23 let! Přímo na zahradě Votrubovic rodinného domu tehdy odléval - za pomoci rodiny a přátel - zhruba stokilový zvon pro Řípec.

A copak se děje ve Zvonařství Votruba právě teď?

Zrovna dokončujeme zvon do východních Čech - jeden starší pán si objednal zvon s věnováním pro místní kostel, tady už se chystají další dva pro Nedvědice a v hlavě už hodně nosím zvon pro Myslkovice, to víte, to bude extra srdcovka - odlévat budeme asi na konci ledna a žehnat se bude 17. června. No a změnilo se to, že místo na zahradě odléváme tady v huti, kde je i jeřáb a nejsme už odkázaní na počasí, nezastaví nás ani zima.

Tak to asi dost zvonů přibylo, že? Dokonce už máte i zvon v Kapli Betlémské v Praze!

To byla samozřejmě velká čest a odpovědnost, zážitek i tím, že jsme zvon lili přímo ve dvoraně kaple, před očima veřejnosti, jak se to po staletí dělávalo.

Takovouhle unikátní podívanou jste ale už dopřál i lidem v řadě obcí. A po ní následuje po několika dnech i dost napínavá chvíle, kdy se zvon vykope ze země a poprvé se ukáže v plné kráse tedy než ho ještě dozdobíte. Pak následuje křest, což bývá opravdu úžasná událost! Zažila jsem to, když jste zavěšovali zvon v kapličce ve Dvorcích u Tučap přijel nazdobený květinami na voze taženém slavnostně vystrojenými koňmi, k tomu hudba, hasiči v parádních uniformách, družičky v bílém a slavnostně naladění lidé ze širokého okolí! Opravdu svátek!

Jo, takhle to mám nejradši když si zvon objednají obce nebo třeba hasiči, spolky, farnosti, kde si na to lidi třeba i delší dobu sbírají peníze a musím říct, že jsem pak při křtu viděl i dospělý chlapy brečet, když třeba slyšeli svůj nový zvon, poprvé od války. Je to úplně jiné, než když se to pořídí z grantu nebo dotací, takhle si toho lidi úplně jinak považujou, je to jejich, a jejich odkaz dalším generacím, jejich potomkům…

A kam přibyly Votrubovy zvony letos?

U nás v kraji v Ratajích u Bechyně, pak třeba na hradě Švihov, kde jsem s kamarádem Kubou Hylákem také odléval na místě. Ve Svitavách na paměť letos blahořečeného pátera Engelmara, zvaného Anděl z Dachau, pro obecní kapličky nebo i menší, pěti až desetikilové zvony pro novomanžele.

A co máte v diáři pro nastávající rok?

Tak Myslkovice už jsem zmínil, pak zvon pro horu Kleť, přidám druhý zvon k tomu, co už jsem dělal pro Stěžery u Hradce Králové, pro Soběslav, kapličky v Pistině, Varvažově, Drahouši. Moc zajímavá bude určitě i Kutná Hora románský kostel Sv. Jakuba v Jakubu, o kterém se píše i v učebnicích umění. To bude podle dobových reálií, kdy zvonové příslušenství musí být s gotickým tvaroslovím, které je samozřejmě nutné respektovat.

Originál je každý váš zvon, ale tohle bude asi přece jen extra lahůdka a zvláštní odpovědnost! To na to budete sám?

Určitě ne - jako pokaždé se můžu spolehnout na pomoc otce a rodiny, přátel, tady Pavla Smysla, inženýra slévače, spolužáka z vejšky. Velmi si považuju také toho, že mi nezištně často spoustu věcí řeknou i skvělí odborníci, například historici umění, stavaři, materiáloví technici, památkáři kampanologové, s výzdobou zvonů pomůže Václav Hrůza ze Soběslavi, srdce vykove Kuba Hylák z Vyškova, o dubový závěs se postará pan truhlář od nás z Myslkovic. A jsem rád, že tady máme i chápavé sousedy když tady mlátím hodinu do zvonu, tak to nezní zrovna jako koncert…

Po staletí si mistři velmi uchovávali svá tajemství, předávali je sotva tak svým synům prozradili je vám?

No neprozradili a já taky neprozradím. Hodně se toho naučíte ve škole, hodně v knížkách, ale na spoustu věcí si prostě musí člověk přijít sám.

Vaši rodiče prozradili, že jeden z vašich prvních řečnických projevů bylo „bim-bam", že už jste jako malý chtěl jezdit na výlety, kde vás moc lákaly věže a zvony. Jak si své začátky pamatujete vy?

V roce 1999 mne dost zasáhlo svěcení zvonu v Mnichu u Kamenice nad Lipou, pak jsem hodně četl, s rodiči jezdil po památkách a v roce 2002 byla možnost podívat se do dnes už nefungujícího, ale tehdy slavného zvonařství Perner v Pasově. A tam jsem si řekl, když to jde tady, tak já to musím zvládnout taky! A šel jsem si za tím první pokusy s tátou na zahradě už tak od 8. třídy, z olova a hliníku, první už dobrej zvon tak v 17 letech. Dobrý pak bylo, že ve škole nám leccos ukázali, byla k dispozici pec a taky nás nechali samozřejmě trochu spálit…

To asi není o co stát - jak horká je ta „kaše" - láva, kterou lijete do hodně složitě připravené formy?

No, tak přes 1150 stupňů. Ale to už je skoro vrchol práce, kterou zvonu musíme věnovat.

To, jak zvon připravujete, by bylo samo o sobě na článek - zájemci se můžou aspoň na základní body podívat na internetu v archivu ČT, Toulavé kamery, kde jste nám to vysvětlil a kde je také vidět, jak velmi nebezpečný, dramatický a do poslední chvíle napínavý je to proces.

I zkušenému zvonaři se může nějaká chyba stát. My jsme jeden zvon roztavili, protože nezněl přesně, jak měl, neměl správný dozvuk. Na první pohled sice bez chyby, ale prostě nevydal požadovaný tón. Takový bych z huti nepustil. Mohla se třeba ve formě odloupnout hlína, kov správně nezateče, někde je trochu prohlubeň a už to zní jinak. Učíte se prostě pořád. Přece jen je to spousta kroků od návrhu, vytvoření šablony, postavení jádra, falešného zvonu, přípravy samotné slitiny zvonařského bronzu, až do chvíle, než se ukáže v plné kráse a zazní.

Ona je to po staletí taky dost alchymie. Už i samy různé ingredience, jež používáte, zní dost historicky - a pivo opravdu jen do směsi?

Jasně, má svou roli: v hlíně formy trochu chemicky reagují cukry a ta líp drží, aby byla prodyšná a mohl pronikat plyn při odlévání, taky se přidají koňský žíně, jako armatura, pak shoří a vytvoří potřebné kanálky na odvod plynů. A proti praskání hlíny jsou tam i obilné plevy. Používá se ale např. taky včelí vosk, grafit a další materiály.

Je fajn, že si lidé mnohem víc zase cení třeba kapliček na návsích mimochodem Marie Terezie prý přikázala, aby všude měli zvon na ohlašování požárů. Proč lidé chtějí zvony dnes?

Za první i druhé světové války byla spousta zvonů zabavena a proměněna ve střelivo, obce si pak pořizovaly náhradní ocelové nebo zinkové, ne vždy pěkně znějící zvony. A ty chtějí teď bud opravit, anebo pořídit nové. U nás se zvoní takzvaný Anděl Páně klekání tedy jako výzva, že se má ráno a navečer pokleknout k modlitbě. Někde mají i menší umíráček, velké zvony se rozezní při slavnostních příležitostech, křtinách, svatbách, pohřbech, významných událostech a také na Nový rok. Zvony ale právě oznamovaly i nebezpečné události a používaly se také na zažehnání zlých věcí. Např. proti bouřce, kobylkám, ale také proti moru. A pozor: to nebylo žádné zvonění na pár minut, zvonilo se i několik dní v tahu! A možná to mohlo mít i účinek, protože mor šířili i potkani. A těm vadí vysoké kmitočty, které my neslyšíme, ale je to mohlo z měst a vesnic vyhnat a s nimi i mor.

To, co děláte, přetrvá staletí, celé generace. Uvědomujete si to? A máte možnost si užít tu chvíli, kdy je zvon zavěšen, posvěcen a zvoní?

Uvědomuju si to a mám k tomu pokoru už jsem taky měl pod rukama zvon z roku 1428. A taky vím, že když vydrží prvních patnáct let, kdy se vyrovná pnutí v něm, je velká šance, že bude znít ještě klidně tři sta a víc let. Mrzí mě, že nemáme víc času se radovat z toho, co jsme vytvořili. Aspoň den si to užít. Jen se tak dívat, poslouchat. Ale snažíme se aspoň pokaždé navečer po slavnostním křtu si pod zvon chvíli sednout a naslouchat mu. No a pak už jedeme zase domů chystat další. A taky si uvědomuju, že se zvony odlejvají hlavně v klidných, dobrých dobách. A teď se jich lije hodně. Tak hlavně, aby to tak vydrželo.

Michal Votruba, 27 let

Zájem o památky a zvony od dětství, studia uměleckého odlévání kovů na Střední slévárenské škole v Brně, hutnictví na VŠ v Ostravě, restaurování kovů na Vyšší odborné škole v Písku. Desítky již vytvořených zvonů pro veřejné památkové objekty i soukromé účely po celé republice, domovní znamení a další kovolijecké práce: medaile, plakety, busty. Jeden ze čtyř v ČR nyní působících zvonařů. Svobodný, mezi koníčky patří historie, dějiny umění, technika a řemesla.

Mirka Bezrouková