Předplatitelka Marie Petrásková z Tábora je velkou milovnicí psů, a proto se i její otázka týkala nejlepšího přítele člověka. Zajímalo ji, o kolik psů se v současné době stará táborský útulek, jestli pomáhají lidé s venčením či sháněním potravy a jaké pejsky si lidé nejčastěji berou z útulku domů.

Její otázku jsme proto tlumočili Marcele Forejtové, která se o pejsky v útulku stará. „Momentálně máme na starosti patnáct pejsků. Od ledna se jich tu už ale vystřídalo 82 a téměř všechny jsme udali. Zbyli nám tu jen starší kolem deseti až čtrnácti let," uvedla ošetřovatelka.
Poznamenala, že včera během dne přijali například kokršpaněla, který se buď zaběhl, nebo ztratil na Horkách. Majitel si ho v útulku může vyzvednout poté, co předloží psí očkovací průkaz.

Největší pravděpodobnost mají štěňata

Štěňata a malá plemena mají největší pravděpodobnost, že získají novou rodinu. „Nedávno si od nás lidé vzali desetiletého vlčáka a stejně starého jezevčíka," upozornila na výjimku Marcela Forejtová. Dříve o tyto psy měli zájem především starší lidé, nyní si je berou i rodiny s dětmi.

„Pokud je takový pes zdravý, působí klidně a vyrovnaně. Když ale třeba špatně slyší či vidí, může být více lekavější," zmínila.

Veřejnost však psímu útulku pomáhá, jak se dá. Ošetřovatelé oceňují hlavně venčení. Vzít psa na vodítko a na procházku může každý, komu je minimálně patnáct let a vlastní občanský průkaz. Od pondělí do pátku mohou zájemci přijít od 11 do 16 hodin, o víkendu pak od 11 do 14 hodin.

„Během měsíce pejsky venčilo kolem sedmdesáti lidí, což je slušné. Chodí nejen starší lidé, kteří přišli o pejska a nového nechtějí, ale i rodiče s dětmi. Ty pak potomkům ukazují, jak je třeba se o pejska starat a jaká je to práce," doplnila Marcela Forejtová s tím, že lidé kromě toho opuštěným pejskům dopřejí i dostatek pamlsků či granulí. „Hlady u nás určitě nestrádají," dodala s úsměvem ošetřovatelka.

Tentokrát si s Táborským deníkem povídal předplatitel Bohumil Baloun z Veselí nad Lužnicí. „Kolik let noviny odebíráme, to už si ani nepamatuji, je to už ale hodně dlouho," vzpomínal na historii předplatného sedmasedmdesátiletý senior, který se o tisk ještě dělí s manželkou Jitkou.

O noviny vedou boj

Jak říká, někdy je o noviny boj. „Záleží, kdo pro ně dojde jako první do schránky. Ten si je pak přečte přednostně a druhý pak musí čekat," zlobil se naoko Bohumil Baloun, jehož největší zálibou i v pokročilém věku je stále sport.

Od mládí dělal atletiku, běhal dálkové trasy na čas a hrál tenis. „Teď už se na žádný rekord nevzmůžu. Bez sportu bych ale nevydržel. Když je hezké počasí, vyjedu si na kole," vypráví dále.

Víc než deset kilometrů si ale netroufne. Nejraději jezdí kolem řeky až k Vlkovským pískovnám a zpátky. „Tam je krásné a klidné prostředí. Jedu si pomalu, poslouchám, jak zpívají ptáčci a relaxuji," dodává Bohumil Baloun, který dříve také chytával ryby. Paradoxně bychom je ale v jeho jídelníčku hledali marně. „Copak je můžu jíst? Nikdy jsem na ně chuť nedostal, přestože jsem doufal, že se to časem změní," vysvětluje dále.

Pár kaprů a štik sice během své rybářské kariéry přinesl domů, ale to už podle něj museli být pořádní macci. „Malé ryby jsem hned pouštěl z udice. Přišlo mi zbytečné brát jim takhle brzy život," dodává skromně Bohumil Baloun s tím, že rybářský prut už ale dávno nemá.

V Táborském deníku nejraději čte sport a nevynechá ani stránky s událostmi z okresu. „Sleduji přestavbu Křižíkova náměstí v Táboře. Sice jsem se do centra města v posledních letech moc nedostal, ale Tábor jsem měl rád. Novinky mi pravidelně hlásí syn, který tudy jezdí denně, takže jsem v obraze," usmívá se tělem i duší sportovec.

V příštím týdnu by se rád dočetl o blížícím se vystoupení taneční skupiny Žába z Veselí nad Lužnicí. „Rád navštěvuji kulturní akce, které se ve městě dějí. Člověk se tam potká se zajímavými lidmi a nemusí se jen mračit," uzavřel.