Do konce života v šatlavě 

V domě dnešní prodejny šperků v Pražské ulici žil perníkář Václav Kršňák.

V domě dnešní prodejny šperků v Pražské ulici žil perníkář Václav Kršňák. Za manželku si vybral jistou Alžbětu, patrně Italku. Ale dlouho si s ní manželského života neužil.

Na konci roku 1700 Václav Kršňák zemřel. Byl otráven. Pátráním se zjistilo, že se Alžběta zamilovala do vojáka a jejich láska byla natolik velká, až se rozhodla spáchat zločin.

S pomocí své služky Doroty Masáčové si opatřila jed, kterým služka pánovi otrávila večeři. O dva dny později Václav zemřel. Jeho novopečená vdova se rychle převlékla, aby ji nikdo nepoznal, a utíkala za svým vojákem. Jenomže měla smůlu, po městě se už o všem vědělo a podivná smrt perníkáře Kršňáka nedávala spát ani zdejším radním.

Nakonec v síti tehdejší justice uvízla jak vdova Alžběta Kršňáková, tak její služka Dorota. Obě dvě putovaly do táborské šatlavy v hradu Kotnov. Za úkladnou vraždu nemohly čekat žádnou milost. Nejdřív dostala Alžběta trest smrti, potom doživotí. Dorota musela do vyhnanství.

Zamordoval celou svou rodinu

Dům čp. 154.

Kasír táborské spořitelny Jan Šauer byl zajímavou místní figurou. Jako vysloužilý voják se zřejmě v roce 1861 seznámil se šestnáctiletou táborskou dívkou Annou Cvigerovou, kterou pojal za manželku.

Rozhodli se usadit v Táboře. Obydlí si našli v domě dnes čp. 154, kde později bydlel táborský historik Josef Thier.
Jan Šauer získal poměrně zajímavé zaměstnání pokladníka, neboli kasíra, za což dostával tisíc korun ročně, které mu zajišťovaly poměrně slušný standard měšťana. Postupně se jim narodily tři děti. Nejstarší Františce bylo v době rodinné tragédie 13 let, Hermíně osm a nejmladšímu Honzíkovi byly dva roky.

Prvního září 1875 se v novinách objevila zpráva, že se oběsil zdejší hodinář Jan Procházka. Ve městě si stavěl dům, ale přecenil svoje možnosti a dluhy ho začaly přerůstat. Neviděl tedy jiné východisko než odchod ze světa. V dopise na rozloučenou stálo, že na jeho osudu mají velkou vinu zaměstnanci spořitelny a jmenovitě Jan Šauer.

Dopis se dostal ruky úředním orgánům a dost brzy se zjistila zvláštní věc: do té doby úctyhodný a bezúhonný občan Šauer se zapletl do machinací. Na své triko půjčoval peníze spořitelny, která o tom neměla ani potuchy. Vstříc totiž vyšel lidem, kteří by normálně na žádnou půjčku nedosáhli. Ale dobrák od kosti to nebyl, účtoval jim obdivuhodný úrok 40 procent.

Aby nebyl až tak moc nápadný, spojil se s kamarádem Františkem Brabcem z Poličky, odkud Jan pocházel, a peníze půjčoval přes něj. Když někdo neměl na splácení, chovali se k němu velmi nevybíravě. Nebohý Procházka už ale neviděl cesty ven, a proto se oběsil.
Dopis o sebevraždě zveřejnili a Jan Šauer byl na středu 8. září 1875 pozván před správní radu spořitelny, aby vysvětlil podezření, která na něj byla vznesena. Už tušil, že s ním bude zle…

Ve 12 hodin toho dne jim jejich služka jako obvykle uvařila oběd. Zaklepala na dveře, aby se milostpáni šli najíst, ale nikdo neotevřel. Ve dvě hodiny už měl být Šauer zase práci, ani tam však nedorazil.

Úderem čtvrté přišel purkmistr s celou správní radou spořitelny. Protože dveře byly stále zamčené, poslal si pro zámečníka. Pohled, který se jim potom naskytl, byl přímo otřesný: v kolébce ležel mrtvý Honzík, v těle tři bodné rány od otcova kordu. O kus dál v kaluži krve ležela manželka Anna a nejstarší Františka. Obě byly podřezány břitvou. V poslední místnosti našli Hermínku, rovněž podřezanou. A v rohu místnosti seděl Šauer s ustřelenou hlavou.

Táborský kat měl provaz vždy při ruce

Šatlava.

Hrdinou příběhu se stal drobný mužík jménem Ludvík Novák z Malého Bednárce na Jindřichohradecku. Byl to takový nešťastný chlápek, který nic kloudného neuměl, a tak se živil drobnými krádežemi. Ty však na trochu větší majetek nestačily, to by se musel odvážit k větší ráně než je kus barevného drátu. Netrvalo dlouho a vymyslel si plán.

V první řadě se rozhodl, že k tomu bude potřebovat zbraň. Odpověděl proto na jeden z inzerátů v tehdejších novinách. Balík dorazil, ale on si to tak nějak rozmyslel a usoudil, že ji vlastně nepotřebuje. Ovšem zpátky do krabice už pistoli nezabalil, vložil do ní jen kámen a poslal balík zpět jistému Houserovi. Jeho představa byla jasná, Houser dostane balíček, rozbalí ho, ale nikomu nedokáže, že v něm nebyla pistole, nýbrž jen kilový kámen. Jenomže v tom se Novák přepočítal.

Houser byl nedůvěřivý, a proto balíček rozbalil už na poště, a to v přítomnosti poštmistra, což byla osoba, jejíž slovo mělo velkou váhu.
Poté se rozpoutala zuřivá korespondence typu tvrzení proti tvrzení. Nikdy tato záležitost nebyla ukončená, protože ji předběhla tragédie.
Patnáctého února roku 1922 se měl v Deštném konat velký dobytkářský trh. Novák v ten den ráno přijel vlakem do Veselí, kde vystoupil a pěšky šel směrem, kde se trh měl konat. Spolu s ním šla celá řada lidí, někteří vedli dobytek na prodej, jiní si ho šli naopak pořídit.
Mezi nimi kráčeli také dva řezníci z Hostivaře u Prahy Josef a Václav. Na osamělém úseku na ně Novák začal střílet.

Řezník Josef byl mrtev prakticky na místě, Václav se snažil ještě utéct, ale pachatel na něj znovu vystřelil a již mu nebylo pomoci. Střelec ale padl přímo do ruky četnické hlídky. Přestože zbraň se nikdy nenašla, skončil Novák ve věznici táborského soudu a v květnu roku 1922 se konalo soudní líčení.

Za dvojnásobnou loupežnou vraždu ho stihl trest smrti. Pak se případ dostal k nejvyššímu soudu a ten rozsudek potvrdil. Poslední instancí už byl jen prezident T. G. Masaryk.

Jak známo, Masaryk s trestem smrti nikdy nesouhlasil, označoval ho za barbarství. A teď stál před rozhodnutím, zda má změnit svůj celoživotní názor, nebo omilostnit dvojnásobného vraha, který zabil dva táty od rodin.

Několik nocí nespal a Novákovi napsal dopis, v němž mu vysvětloval důvody svého rozhodnutí. Jenže nikdy ho neodeslal.
Rozsudek smrti podepsal, takže popravě nestálo nic v cestě. Kat se už těšil a chystal provaz.

Když Novákovi oznámil, že bude oběšen, ten se zhroutil. Zpočátku si totiž myslel, že mu jen chtějí nahnat strach. Ovšem 9. ledna 1923 v osm ráno se poprava na nádvoří věznice v Táboře uskutečnila. Před zraky celého krajského soudu.

Na stětí hlavy čekal půl roku

Táborská radnice.

Píše se datum 24. dubna roku 1617. Před táborskou radnicí zastavuje povoz, doprovázený třemi jezdci. Na voze leží spoutaný mládenec Matěj Stejskal.

Jedním z jezdců je Jindřich Lapáček, majitel panství ze Rzavého a na Mnichu. Matěje předvedli před purkmistra, neboť zavraždil otčíma v Mnichu. Původem sporu se stal koláč, který Matěj snědl, za což si od otčíma vysloužil výprask řemenem. V tu chvíli si hoch usmyslel, že se pomstí. Když šel otčím spát, přinesl si z kůlny těžkou sekyru. Rozmáchl se a už první ranou muže zabil.

Ani tento zločin se neutajil. Jeho vrchnost Jindřich Lapáček dal pachatele spoutat a odvézt do Tábora. Podle zákoníku z roku 1579 by mu měli na popravišti, které v té době bylo zhruba v místě dnešního památníku Jana Husa, stít hlavu mečem.

Jenže se objevil háček: Matěji v době mordu bylo teprve 14,5 roku. To znamená, že mu do zletilosti scházelo ještě půl roku. Tím pádem ho nemohli odsoudit. Povolali tedy právníky z Prahy, aby rozhodli, co dělat. A ti Matěje nechali půl rok zavřeného a teprve pak skončil na popravišti.

Od soudu odešla svobodná

Lavička u kostela na Žižkově náměstí.Na lavičce u kostela posedává Antonie Ježková, za svobodna Mádlová. Její životní příběh připomíná Maryšu bratří Mrštíků. Odehrává se roku 1876 v Kamenici nad Lipou.

Otec jí zakázal vzít si blízkého jejímu srdci, ale provdat se za sedláka. Komu by se chtělo, jenže tatínek měl pádný opasek, a tak si nakonec se slzami v očích bere nemilovaného sedláka Bartoloměje Ježka. Oč víc měl majetku, o to víc mu chybělo na charakteru. Ale podvolila se, byť to byla volba velice nešťastná.

Ježek ji využíval víc jako služku než jako svoji manželku. Dokonce jí začal i bít, takže několikrát utekla k rodičům. Jenže ti ji poslali zpátky. Pomalu v ní dozrávalo rozhodnutí, že takto to zřejmě věčně nepůjde…

Koupila si hrst arzeniku na trávení potkanů a 13. července 1876 ho manželovi vysypala na brambory. Deset dní na to v bolestech zemřel.
Ještě ten samý den za již vdovou Ježkovou zaklaply dveře cely u okresního soudu v Kamenici. Případ pak dostal na vyřešení krajský soud, který sídlil v Táboře.

Tady se ovšem stalo něco, co nikdo nepředpokládal. Porota většinou hlasů 9:3 rozhodla, že vdova Ježková je nevinná.