Jenomže Miroslav Šobr dokázal v tomto oboru nedávno získat titul Mistr republiky v kosení otav na louce. „Tuhle venkovskou tradici, tedy sečení jako takové, mám asi nejraději. Vyrůstal jsem s ní od dětství,“ říká Miroslav Šobr.

Poslední červencovou sobotu jste si ze Železného Újezdu na Plzeňsku přivezl mistrovský titul v sečení otav, tedy druhého trávy. Ale to není váš první mistrovský titul.

To je pravda. V roce 2018 jsem se stal mistrem republiky v sečení první trávy v Orlických horách.

Je velký rozdíl v sečení první a druhé trávy?

Poměrně ano. První tráva bývá hustá, je v ní více hmoty. Takže větší nápor na fyzičku. Otavy bývají řidší, na druhou stranu ale houževnatější a sušší.

Jak velká byla v Železném Újezdu konkurence?

Bylo nás tam pětadvacet chlapů a sekalo se dvoukolově. Nejprve pět krát pět metrů, finále bylo pět krát sedm metrů.

Jan Malířský se vydal do lesa. Své úlovky jedlé i nejedlé vyfotil.
V lese našel rozmanité houby. Jedlé i nejedlé

Co jste jako republikový šampion obdržel za cenu?

Krásný broušený pohár – pivní tuplák se zeleným podstavcem. A k tomu krásnou vrtačku.

Když jste v roce 2018 vyhrál první trávy a nyní otavy, je mezi těmito dvěma tituly nějaký rozdíl? Například ve vaší radosti? Který titul je pro vás cennější?

Tenkrát to bylo poprvé a měl jsem velkou radost. Splnil se mi sen z dob, kdy jsem chodil síct s dědou a chtěl jsem to umět jako on. Letos to byla radost z dosažení toho, co mi ve sbírce ještě chybělo. Takže dvě různé radosti, ale obě velké a nádherné.

Sečení se věnujete přes čtyřicet let. Jaké máte na svém kontě úspěchy?

Určitě dvakrát vítězství na Buchlovickém sečení, protože to je opravdu vysoká škola. Tam se seče na kvalitu, ne na rychlost. Je to skvělá kulturně společenská akce. Osobně prosazuji návrat k tradičnímu sečení a nejsem příznivcem toho úplně sportovního sečení, kdy si vezmete dres, upnuté trenky, téměř tretry a s vyplazeným jazykem se snažíte odvést kvalitní práci. Sečení je o pohodě, rytmu, rozpoložení. Stačí se podívat na film Všichni dobří rodáci na scénu, kdy jdou sekáči polem.

Katovice berou tři body ze zápasu s Mariánskými Lázněmi. Ilustrační foto.
Jsem rád, že jsme zápas zvládli, říká trenér Šroub

Kdy jste začal se sečením?

To mi bylo asi dvanáct let. Tenkrát jsme si tím vydělávali na brigádách. Sekali jsme pangejty, vodní kanály a místa, kam nemohla technika. Byla to dobrá škola. A největší školu mi dával můj děda. To byl sekáč, po kterém zůstával na zemi wimbledonský trávníček. Opravdový machr.

Můžete přiblížit vaše začátky?

Jak jsem uvedl, od nějakých dvanácti let (1978) od dědy a taťky a od gymnaziálních let (1983 až 1985) při brigádním vysekávání melioračních stok, to byla taky taková maturita. Pak jsem na vejšce v Budějovicích uspořádal soutěž O zlatou kosu v ručním sečení pro naše studenty zemědělské školy (1987), od 1997 až do letoška seču nepřístupné svahy na zámku v Českém Krumlově. V roce 1999 jsem se zúčastnil své první soutěže, mistrovství ČR v sečení u Žďáru nad Sázavou. Bylo to zajímavé, ale byly i jiné starosti a sekáčské soutěže jako takové jsem znovu "objevil" v roce 2008. A od té doby už mě to drží. V 2014 jsme s partou kamarádů založili neformální Spolek sekáčů a kosců České republiky a na rozdíl od lidí, kteří se věnují čistě jenom závodnímu sečení na rychlost, se snažíme sečení přiblížit jako odkaz našich předků.

Chci být dobrým sekáčem trávy. Co je nejdůležitější?

Mít sečení trávy opravdu rád, nebrat ho jako povinnost či nutnost. A mít kvalitní a dobře seřízenou kosu.

Pohledy jsou z období Rakouska-Uherska a I. republiky.
OBRAZEM: Pokochejte se pohledem na Strakonice od Kalvárie očima předků

Nejen z tohoto rozhovoru je znát, co sečení znamená pro vás. Ale co může dát sečení trávy jiným lidem?

Máme takovou partu s názvem Spolek sekáčů a kosců České republiky. Když to jde, děláme různá setkání, kde dáváme lidem základy sečení – jak si vybrat kosu a kosiště, jak ji nasadit, naklepat. A zájem lidí je napříč republikou. obrovský. Těší mne, že zájem mají mladí lidé, kteří zvolili život na vesnici a nechce se jim za každou cenu zapínat sekačku.

Spolek sekáčů a kosců České republiky sdružuje všechny bez rozdílu věku a pohlaví se zájmem o ruční sečení kosou. O řemeslo našich otců a dědů, kdysi na vesnici velmi ceněné a uznávané, doložené rčením „To je ale sekáč!“. Spolek není organizován, nemá statutární orgány a spojuje pouze na základě přátelství, kamarádství a úcty k fortelu našich předků. Působí v rámci celé České republiky a proto nese v názvu i slovo „kosec“, jak je sekáč nazýván na Moravě. Spolek se začal nenápadně formovat od roku 2009, díky společenským akcím v jihozápadních Čechách, soutěžní formou zaměřených na ruční sečení kosami.

Rozvoj nastal po roce 2014, kdy se těsněji propojilo české „jihozápadní“ a „orlickohorské“ křídlo s částí moravskou, „buchlovickou“, kde má folklorní kosení se zpěvy bohatou tradici. V současnosti čítá spolek cca čtyřicet duší, různým způsobem se podílejících na propagaci tradičního ručního sečení kosami. Na soutěžních setkáních po celé republice i v blízkém zahraničí (Polsko, Slovensko) a na předváděcích ukázkách v rámci festivalů řemesel a podobně. Každoročně proběhne v ČR přes čtyřicet takovýchto akcí a téměř na polovině se jako účastníci nebo pořadatelé a lektoři zúčastňují členové spolku. Ve volném čase, bez nároku na honorář. Řada z nich v krojích svého regionu nebo v tradičním pracovním oděvu našich dědů, ve světlé košili a v tmavých kalhotách, vestě a klobouku. Hlavní akcí spolku je Orlický sekáč, od roku 2015 pořádaný jako otevřené mistrovství ČR.

Odměnou jsou nová přátelství a spousty společných zážitků, naposledy srpnová návštěva na Mistrovství Evropy v Rakousku jižně od Pasova a listopadová valná hromada spolku v Želčanech u Plzně. Za poslední roky je zřejmé, že řada lidí, nejen usazených na venkově, má zájem prakticky proniknout do problematiky sečení. Naučit se nejen správný sekáčský grif, ale i kosu nasadit, naklepat, nabrousit, dozvědět se o ní co nejvíce. A zároveň existuje spoustu nadšenců, kteří organizují sekáčské akce nejen jako soutěžní, ale s velkým důrazem na zachování folklorních tradic nebo i pro potřeby ochrany přírody. Právě všem podobným zapáleným nadšencům je Spolek sekáčů a kosců České republiky otevřen, aby pomohl předávat zkušenosti a přispěl k zachování tradičního „řemesla“ našich předků.

Takže Kosu bruš! a jak se říká v jihozápadních Čechách: Pudeme síct!