Nenápadná víska spadá pod obec Malšice. Leží necelých dvacet kilometrů od Bechyně a našli byste ji mezi Maršovem a Želčí. Podle posledních záznamů matriky má Obora 124 obyvatel.

Při své návštěvě vesničky jako první narazím na mladou ženu na zahrádce, která mi ochotně začne rozprávět o životě v Oboře. „Žiji tady už osmatřicet let, Obora je moje rodná víska,“ začíná své vyprávění o této malebné vesničce Jana Sklenářová. „Rok a půl jsem žila jinde, ale nevydržela jsem to a zase jsem se sem vrátila zpátky. Zlákal mne zdejší klid a pohoda. A také fakt, že je to moje rodná ves a to, že jsem si zde s rodinou mohla postavit domek,“ vysvětluje Sklenářová a pokračuje ve vyprávění.

„Během roku se zde konají různé zábavy především v létě, když mají děti prázdniny. Akce se konají v místním kulturním zařízení, což je v podstatě hospůdka s menším, nově opraveným sálem. Není to ale klasická hospoda, během týdne je tam pouze lahvové pivo. Otevřeno je tak nějak neustále, jelikož místní chlapi od ní mají každý své klíče,“ směje se Jana Sklenářová.

Co se týče zdejších obyčejů, nutno podotknout, že Oborští nestavějí na jaře májku. Tento tradiční zvyk, typický pro velkou většinu vsí, se Oboře vyhýbá. „Májka se ve většině vsí staví tradičně na čarodějnice. U nás tomu tak není. Z jakého důvodu, to netuším. Ani jako malá holka si nevzpomínám, že by se tu májka stavěla,“ probírá se vzpomínkami Sklenářová.

Na mou otázku, zda by si žena přála ve vsi něco, změnit bleskově odpověděla. „Ano, už tři roky čekám na pořádný chodník. Na okraji vsi je ostrá zatáčka, u které je polorozpadlý a úzký chodníček. To místo mi přijde celkem nebezpečné a jelikož mám malé děti, dost se o ně bojím, když tudy chodíme. Před třemi lety jsem vznesla žádost o jeho opravení a stále se nic neděje,“ upozorňuje na hlavní nedostatek vsi.

Poděkuji za rozhovor a jdu hledat další domorodce. Do oka mi padne ženou zmiňované kulturní středisko, u kterého narazím na sympatického pána.
„V Oboře jsem se sice nenarodil, ale žiji tady už čtyřiapadesát let. S rodiči jsme se sem přistěhovali a já jsem nastoupil do druhé třídy do nedalekého Maršova, jelikož tady škola nebyla a není. No a od té doby tady žiji a líbí se mi tu,“ říká František Kos. “Na druhou stranu mě mrzí, že už tu nejsou takové služby jako dříve. Zrušil se obchod s potravinami a autobus sem také nejezdí tak často jako dříve, například o víkendu sem nejede žádný,“ vyjmenovává nedostatky vesnice. „Naopak, co musím pochválit, je opravená silnice, na kterou jsme léta čekali. Teď už je dva roky nová a konečně se po ní dá pohodlně jezdit,“ dodává Kos.

„Novou silnici jsme všichni s radostí uvítali, to, co tu bylo předtím, byla hrůza,“ shoduje se s Františkem Kosem Ludmila Koutenská. „Mimo jiné nás také mrzí, že už tu není obchod s potravinami. Ale to zase není takový problém. Pokud máte auto, které je na vsi nutností, tak si na nákup zajedete,“ vysvětluje Koutenská, která se do vsi přivdala před dvaapadesáti lety. „V Oboře se mi líbí. Hlavně to, že je tady správný kolektiv lidí,“ chválí si.

HISTORIE OBORY
Etymologie názvu Obora (dříve též Vobora) vychází z ohrazeného místa pro zvěř. Proto se dříve obyvatelům říkávalo „oborští jeleni“, dokonce na starém obecním razítku byl vyobrazen jelen. Obora je na listinách poprvé připomínána roku 1379, tehdy patřila k panství Příběnice pánů z Růže. Po zbourání Příběnic pak Obora náležela k Choustníku. Další zprávy pochází z roku 1459, kdy zadlužený Jan z Rožumberka prodal platy poddaných v Oboře kutnohorskému občanu Ondřejovi Načeradkému a jeho bratru Řehořovi. Roku 1550 byla Obora přičleněna k panství Želeč. Nejstarší zprávy o místních rodinách nalezneme již v roce 1433, kdy byli v urbáři příběnického panství evidováni velcí oborští sedláci Petr, Jan, Zrzek, Velíšek, Thoma, Kubecz, Macek a největším byl rychtář Václav. V Oboře se nacházela známá rychta, díky čemuž lze z gruntovních knih vyčíst všechny převody usedlostí. Po roce 1849 končí také v Oboře vrchnostenská správa a vzniká úřad starosty. Za tímto účelem byla Obora spojena se sousedním Maršovem a prvním starostou se stal Josef Čížek z Maršova a oborským radním Jan Koutenský. V 19. století se většina oborských hospodářů živila též formanstvím. Existují záznamy z let 1858 - 1870 dokládající přepravu železné rudy a prken mezi bechyňskými Oborami a Kamenicí nad Lipou. Do 1.sv.války odešlo 39 mužů, 5 z nich se již nevrátilo. Jejich jména si můžeme přečíst na pomníku, který stojí na oborské návsi.
Pavel Klíma, kronikář

Michala Nováčková