Oběti se domnívají, že si za vše mohou samy

Co je vlastně domácí násilí? Některá manželství mají normálně formu "Itálie"…
Toto bývá jeden z nejčastějších dotazů. Je pravdou, že v některých manželstvích nebo partnerských svazcích bývá model "Itálie" běžný.
Tyto "italské domácnosti" jsou typické tím, že oba partneři jsou ve svazku přibližně stejně aktivní. Rozdílné názory řeší ostřejšími hádkami, občas, jak se říká, doma "létají talíře", doma je křik, často padne i ostřejší výraz. Pokud jsou oba partneři temperamentnější (často si tento model už přinášejí ze své původní rodiny), tento typ soužití jim v podstatě vyhovuje a nečiní jim výraznější problémy.

Zpravidla tam ani nedochází k fyzickému napadání, a pokud ano, aktivita vychází od obou partnerů. Domácí násilí ale vypadá jinak. Můžeme v něm najít některé důležité znaky, které se v "italské domácnosti" nevyskytují. Hlavní jsou tyto čtyři: 1) násilí (ať už psychické, fyzické, sexuální, ekonomické nebo sociální) se opakuje. 2) Intenzita násilí se stupňuje, zkracují se intervaly mezi útoky. 3) Jsou jasně rozdělené role a pozice ohrožené osoby a násilné osoby se nemění (z násilníka není občas oběť a opačně). 4) Násilí se děje v soukromí, "za zavřenými dveřmi".

Kdy dojde k překročení hranice mezi klasickou hádkou a domácím násilím?
Tato hranice není vždy ostrá. Proto se oběti ptáme na to, jak dosavadní soužití s partnerem vypadalo, co předcházelo tomu, že k nám do intervenčního centra přišla. Většinou to bývá příslovečná "poslední kapka", verbální útoky (nadávky, ponižování, urážení a vyhrožování) přejdou náhle v útok fyzický.

Někdy je tou poslední kapkou fakt, že násilný partner přestal brát ohled na děti, které jsou v rodině a ubližuje druhému i v jejich přítomnosti. Zkrátka překročil další pomyslnou hranici. Je ale třeba jasně říci, že i psychické týrání (výše uvedené zastrašování, ponižování,…) je domácím násilím. Pokud navíc trvá léta, zanechá na oběti obrovské následky v podobě "šrámů na duši", sníženého sebehodnocení, ztráty sebevědomí a nedůvěry ve vlastní síly, hodnotu a schopnosti.

Na koho se mohou ženy obrátit? Kde hledat pomoc?
Obrátit se mohou právě na intervenční centrum, a to nejen ženy, ale i muži, pokud cítí, že se stali obětí domácího násilí. Někdy přicházejí kamarádi obětí, přátelé, rodinní příslušníci, ale nebývá to časté. Vyplývá to ze samé podstaty domácího násilí, totiž z toho, že se děje za zavřenými dveřmi, v soukromí, doma. A oběť se navíc často stydí o něm s kýmkoli mluvit.

Jakých chyb se nejčastěji ženy dopouštějí?
Neřekla bych chyb, a neřekla bych pouze ženy, ale i muži. Často přicházejí do intervenčního centra na poslední chvíli. Mají za sebou mnohdy už roky strávené s násilným partnerem a jejich psychika je tím značně poznamenána. A není divu. Zvláště pak ženy si zcela neopodstatněně a na první pohled nepochopitelně kladou za vinu, že si za to mohou samy, že se k násilníkovi nechovaly dost vstřícně, že jej provokovaly, řekly něco nevhodného, nebyly dost tolerantní, případně poslušné a podobně.

Může se to zdát nepochopitelné, ale jen do chvíle, než si uvědomíte, co má oběť domácího násilí už za sebou - často měsíce či roky systematického ponižování, manipulace ze strany násilníka, izolace od svých blízkých a přátel, případně bití, ekonomické vydírání nebo zastrašování tím, že oběť je blázen a budou jí odebrány děti. Není divu, že pak není schopna jakéhokoli aktivního odporu. Když přesto sebere odvahu a zavolá policii nebo přijde do intervenčního centra, udělá první krok ke změně, k návratu do normálního života, bez násilí a strachu.

Návrat ale není okamžitý, chvíli to trvá. V rozhovorech s oběťmi domácího násilí se snažíme vrátit na počátek vztahu, pojmenovat co se stalo, jak probíhala komunikace mezi partnery, kdy došlo ke změně. Oběti domácího násilí se ocitají často poprvé po dlouhé době v situaci, kdy mohou o tom, co prožívaly, otevřeně hovořit. Beze strachu, že budou odsuzovány, že bude jejich výpověď zpochybňována nebo brána na lehkou váhu. To je velmi důležité.

Ráda bych na tomto místě zmínila, že jednou z hlavních zásad práce s obětmi domácího násilí je zásada mlčenlivosti. Navíc má každý klient možnost přijít jako anonymní, nesdělovat své jméno ani jakékoli údaje o sobě, pokud nechce.

Jak se žena může bránit?
Tohle je velmi důležitá otázka. Každý má právo se bránit v případě, že se cítí ohrožen na zdraví nebo životě. V případech domácího násilí jsou často síly nevyrovnané a tak oběti nezbývá, než vyhledat pomoc třetí osoby. Může to být policista (ten může násilnou osobu vykázat ze společně obývaného bytu nebo domu na dobu deseti dní), pracovnice intervenčního centra (ta poskytne krizovou intervenci, sociální poradenství, sepíše předběžné opatření, pomáhá sestavit bezpečnostní plán a zprostředkovává pro ohroženou osobu následné služby), psycholog, pracovníci sociálně právní ochrany dětí, azylových domů a podobně.

Je důležité, aby v případě, že došlo k fyzickému napadení, oběť nejprve vyhledala lékařské ošetření. Lékařská zpráva je cenným důkazem pro případné pozdější řízení ve věci domácího násilí nebo při podání trestního oznámení, navíc tím oběť chrání své zdraví a někdy i život (mám na mysli možná vnitřní zranění, o kterých nemusí oběť vědět a u kterých je nutná včasná pomoc). Dobrou obranou je také útěk. Ten ale nepadá v úvahu, pokud je s násilnou osobou v bytě dítě, které matka nemůže vzít s sebou.

Vidíte, že není jednotný návod, každá situace je individuální, každou je nutno řešit s přihlédnutím k okolnostem. Pokud do intervenčního centra přijde ohrožená osoba, která se k útěku od agresora teprve chystá, pak se snažíme ji nejen podpořit, ale také promyslet všechny okolnosti, které by mohly nastat a tím minimalizovat možné ohrožení. Sestavujeme bezpečnostní plán, seznamujeme ohroženou osobu s možnými riziky a upřesňujeme postup.

Pokud žena nemá rodinu a je sama s dítětem, nemá kam odejít. Samostatné bydlení by finančně neutáhla. Existuje i pro ni nějaká možnost? Má se kam schovat?
Ano, má. Není důvodu, aby s dítětem setrvávala v nesnesitelných podmínkách jenom proto, že nemá peníze. Pro tyto ženy jsou k dispozici azylové domy, kde najdou bezpečné útočiště. Nejbližší je přitom přímo zde v Táboře na Sídlišti nad Lužnicí a spolupráci s ním si nemohu vynachválit, stejně jako s Jeníčkovou Lhotou.

V obou těchto azylových domech jsou velice zkušené, vstřícné a empatické pracovnice, které se žen ujmou a pomohou jim jejich sociální situaci dál řešit. Takové doprovázení je cenné, zvlášť ve chvíli, kdy se cítíte na dně svých sil, jste vystrašená, vyčerpaná a nevíte, co bude druhý den. Moc si jejich práce vážím. Ale zpět k oběti domácího násilí. Při nástupu do azylového domu zaplatí žena jen symbolický poplatek, jakousi zálohu a poté s pracovnicí azylového domu společně pracují na dalších problémech.

Pokud žena nemá žádný příjem, může požádat o sociální dávky, jejichž součástí je i příspěvek na nájem v azylovém domě. Ještě jsem se nesetkala s tím, že by nějakou oběť domácího násilí v azylovém domě odmítli jen proto, že nemá dostatek finančních prostředků. Takže ano, žena se má kam uchýlit.

Proč oběti mnohdy drží bolest v sobě a nikomu nic neřeknou? Jak by se měly správně zachovat?
Pokud jde o ženy které byly třeba měsíce týrány, často mají změněný pohled na situaci. A po tom, co prožily, není divu. Někdy se domnívají, že si za to mohou samy, někdy je důvodem to, že byly k submisivnímu (podřízenému) postoji k mužům od dětství vychovávány. Často nic neřeknou prostě proto, že se stydí. Navíc žena se obvykle dokáže lépe přizpůsobit než muž a snáší tak dlouho to, co by muž třeba už dávno ukončil rozchodem. Hovoříme o tzv. „syndromu uvařené žáby". Vysvětlím to: když vhodíte žábu do vařící vody, vyskočí. Když ji ale vhodíte do studené vody, kterou pomalu zahříváte, žába nevyskočí. Postupně si přivyká, až se ve vodě uvaří. Podobně to funguje u domácího násilí.

To zpravidla začíná hádkami, nadávkami, ponižováním a urážkami. Oběť si pomalu zvyká a vše trpělivě snáší. Je násilnou osobou systematicky a vytrvale přesvědčována, že je neschopná, nemožná, nic neumí a navíc příšerně vypadá. Její sebevědomí postupně klesá, nevěří si, není schopna aktivního odporu. Zlomem může být první facka. Ale i to oběť vydrží. Pak ale následují další a další, pokračuje to bitím pěstmi, ranami do obličeje, taháním za vlasy, škrcením, kopanci a podobně. Myslím, že není třeba zacházet do detailů, asi si to každý dovede představit. Žena je utvrzována násilníkem v tom, že jej vyprovokovala, že si za to, že ji napadl, vlastně může sama.

Někdy je různě zastrašována, je jí vnucováno, že je vlastně blázen, že jí nikdo neuvěří. Tolik k Vaší první otázce, proč oběti nic neřeknou. A jak by se oběti měly správně chovat? Měly by se pokusit někomu se svěřit. To je první krok – nebýt se svým trápením a bolestí sama. Důležité je mluvit o tom, co se stalo. Když přijde oběť domácího násilí do intervenčního centra, první, co uděláme, je to, že se pokoušíme navázat s ní kontakt. Snažíme se oběť zklidnit a situaci zpřehlednit. Žena je někdy v těžké krizi, někdy začínáme pláčem, někdy mlčením. To vše je v pořádku.

Emoce jsou důležité a není dobré je držet v sobě. Když pak začneme mluvit o tom, co se vlastně stalo, žena si často uvědomí, že to, jak se vůči ní partner choval, nebylo normální. Sama se pak diví tomu, co všechno snášela a nechápe, jak to mohla vydržet. Získat takový náhled na svůj život je důležité, je to, skoro bych řekla, nutnou podmínkou k tomu, aby žena mohla začít znovu, beze strachu. Mimochodem: nejčastější odpovědí na otázku „co byste si teď nejvíc přála?" je odpověď „žít zase normálně, jako normální člověk".

A co by měla žena udělat pokud se domácí násilí vyhrotí natolik, že je ohroženo její zdraví nebo život? Neváhat a zavolat policii. Policista je oprávněn rozhodnout o vykázání násilné osoby na deset dní ze společně obývaného bytu nebo domu. Kopii úředního záznamu o vykázání pak policista zašle intervenčnímu centru, civilnímu soudu a (jsou-li v domácnosti děti), také příslušnému orgánu sociálně právní ochrany dětí. V intervenčním centru pak může žena požádat o sepsání tzv. předběžného opatření, kterým se doba vykázání násilné osoby prodlouží ještě o měsíc. O tomto prodloužení rozhodne soud. Ale málem bychom zapomněli na muže. To by byla škoda.

Pokud jde o muže - oběti domácího násilí, tam je situace trochu odlišná. O fyzické násilí na mužích se jedná jen výjimečně, zato psychické je velice časté. Ženy totiž dokáží být velice vynalézavé v tom, jak muže psychicky týrat. Muž ale do intervenčního centra přijde jen málokdy, a ani policii obvykle nezavolá, protože se stydí a myslí si, že by byl považován za slabocha. To je ale zbytečná obava. Tak to není. Je naopak potřeba velké síly k tomu, aby muž dokázal přijít a říci, že jej jeho partnerka týrá a že mu ubližuje. A jakým způsobem? Ženy si někdy berou jako rukojmí společné děti, partnera před nimi shazují, ponižují ho, srážejí jeho autoritu. Jedná se o psychické týrání se všemi jeho důsledky.

Tím, že se svěří, si uleví na duši

Komu se mají nejprve svěřit?
Komukoli, ke komu mají důvěru. Někdy to bývá jen jediný člověk. Ale i to je velmi cenné. Je to první krok ven z bludného kruhu a uleví se tím na duši. A také je dobré slyšet názor někoho zvenčí, někoho, kdo má odstup a větší nadhled. Do intervenčního centra pak mohou přijít spolu.

Jak jim může okolí, rodina, pomoci?
Zcela zásadně. Tím, že jim uvěří a nebudou zpochybňovat to, co oběti říkají, nebudou v nich pěstovat pocit viny a říkat, že si za to mohou samy. Důležitá je podpora a přijetí, možnost promluvit si o všem v klidu. Ideální je, když rodina může třeba přechodně pomoci s péčí o děti, případně s bydlením a návratem do běžného života. Zázemí je důležité.

Co když žijí v domácnosti děti?
To je vážná situace. Děti jsou bezbrannými svědky domácího násilí. A někdy velmi malé děti. Ale i hodně malé děti citlivě vnímají atmosféru mezi rodiči, přestože to ještě neumějí verbálně vyjádřit. Prožívané trauma se u nich pak demonstruje mnoha projevy: nepříjemnými sny, počúráváním, bolestmi bříška, zlobením, u starších dětí problémy ve škole, používáním vulgarismů, agresivitou, někdy naopak mlčenlivostí a uzavíráním se do sebe. Je to široká škála projevů. Více by Vám jistě řekl dětský psycholog nebo psychiatr.

Pokud žena navštíví po útoku lékaře, je povinen vše oznámit policii? Například i přesto, že si to oběť nepřeje?
Moje zkušenost je taková, že pokud si oběť nepřeje, aby lékař cokoli oznamoval, pak mu obvykle ani neřekne, že byla obětí domácího násilí. Nepřizná, že byla napadena. Prostě si něco vymyslí. Nějaký náhradní příběh. To ale nepovažuji za nejšťastnější řešení.

Proč vlastně nechtějí partnery udat, i když je několik let týrají?
Děkuji za zajímavý dotaz. Běžně totiž lidé nechápou, jak je možné, že oběť neudá někoho, kdo jí zcela evidentně ubližuje, týrá ji, dělá jí ze života peklo. Ve své praxi jsem se setkala s několika důvody. Tím prvním je zpravidla strach. Strach z reakce partnera až se vrátí a zjistí, že žena odešla pryč a dokonce podala trestní oznámení. Ten je natolik silný, že si to jen těžko dovedeme představit. Druhým obvyklým důvodem je víra, že se to již nebude opakovat. Že se partner „polepší". Na rovinu: to se málokdy stane.

Dalším důvodem, proč oběť nechce partnera udat, je její přesvědčení, že „je to tak lepší pro děti, protože přece žádná normální matka nechce, aby její děti měly tátu kriminálníka" . Pro děti to ale opravdu lepší není. Rozdíl je jen v tom, že sice mají tátu doma a mají ho denně na očích, ale i s jeho agresivními výpady vůči matce, protože se bála, že by mu soud udělil trest. A tyto tresty (tedy nepodmíněné) u pachatelů domácího násilí opravdu reálně hrozí. Už jsem se setkala i s případem, kdy oběť nic neohlásila proto, že nevěří práci policie.

Zpravidla proto, že má nějakou předchozí špatnou zkušenost. A někdy oběť partnera neudá prostě proto, že už má všeho dost, má všeho „plné zuby" a chce mít klid. Nechce jí k soudu, na policii, svědčit, … zažít celý ten kolotoč. Důvodů by se našlo jistě mnohem více, já jsem zmínila jen některé…

Jaké má žena učinit kroky, když se rozhodne „konečně odejít"?
Máte patrně na mysli oběť, která se k odchodu chystá. Tedy nejedná se o situaci, že byla právě napadena a utíká. Pokud totiž utíká, je někdy ráda, že zachrání holý život. To jen pro upřesnění… .

Pokud se chystá odejít, tam je situace jiná. Předně: je k tomu potřeba hodně odvahy a rozhodnosti, i když se to navenek nemusí zdát. O tom, jaké konkrétní kroky by měla učinit, bych ale mluvit nechtěla, aby náš rozhovor nebyl kontraproduktivní a nepomohl spíše druhé straně… .

Pokud se nějaká žena právě teď chystá k odchodu ze společné domácnosti a má třeba i děti a bojí se, že to sama nezvládne, nebo se bojí, aby nějak neohrozila děti a podobně, může se obrátit na intervenční centrum. Společně vše probereme a sestavíme individuální bezpečnostní plán, přímo šitý na míru té konkrétní ženě a její situaci.

Při hádce se mnohdy stane, že prostě rupnou nervy a přilétne facka… Jak lze vlastně pohlížet na tuto okolnost, pokud není opakovaně?
No, asi by se to nemělo stávat vůbec. Pakliže se to stane a jedná se pouze o jednorázovou záležitost, o domácí násilí se nejedná. Měla by asi následovat omluva a květina, pokud facku dostala žena. Případně omluva a dobrá večeře, pokud je tím, kdo facku dostal, muž. Pokud se to ale stane opakovaně a přišla byste za mnou, doporučila bych Vám s partnerem o tom v klidu promluvit a vyhledat pomoc některé z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy.

Je něco, o čem jsme spolu nemluvily a co považuje za důležité sdělit?
No, víte, když mám tu příležitost, tak ji využiji. Nemluvily jsme třeba o tom, že domácí násilí není jen doménou lidí s nižším vzděláním nebo špatnou finanční situací, jak si mnozí myslí. Najdeme jej mezi všemi vrstvami společnosti bez ohledu na vzdělání.

Dále jsme nezmínily jednu skupinu, která je domácím násilím velmi ohrožena a tou jsou senioři. Vyplývá to už z jejich podstaty, abych tak řekla. Jsou ohroženější proto, že mají menší možnost se bránit. Násilí na seniorech má často podobu výhrůžek, zastrašování, vydírání i přímých útoků na důstojnost člověka. Smutné je, že násilnými osobami jsou ponejvíce jejich vlastní potomci. Výjimkou nejsou ani fyzické útoky se snahou dostat seniora z bytu, který krátce předtím převedl na své děti nebo vnoučata s tím, že jej zde nechají bydlet, dokud bude živ.

Za důležité považuji i téma alkoholu, protože ten je často spouštěčem domácího násilí. Myslím si, že v naší zemi je až neskutečně vysoká společenská tolerance k alkoholu. Je to přitom droga, která je příčinou mnoha úmrtí. Nedávno jsem listovala statistikou, kterou každoročně zpracováváme. Zjistila jsem, že ve více než devadesáti procentech byla násilná osoba buď přímo alkoholikem nebo měla silný vztah k alkoholu. Pokud jde o fyzické útoky, ty se staly téměř výhradně pod vlivem alkoholu. To je alarmující.

Intervenční centrum

Intervenční centrum pro osoby ohrožené domácím násilím zahájilo svoji činnost v Táboře v únoru 2011. Od té doby jej navštívila řada žen i mužů – obětí domácího násilí. Tito lidé už vědí jakou pomoc a jaký druh služeb mohou od intervenčního centra očekávat. Sídlí v Táboře ve Vančurově ulici (v budově Jihočeské univerzity), přízemí, číslo dveří 108. Centrum provozuje Diecézní charita České Budějovice.

⋌Kontakt: 731 619 842,
⋌ictabor@charitacb.cz

Na dotazy odvídala Hana Kadlecová