Důvody, které přivedly lidi na besedu o domácím násilí, byly různé: „Sám jsem vztáhl ruku na svou ženu.“ „Pocházím z rodiny, kde otec týral matku.“ „Málem jsem nepřežila útok svého syna.“

Obětem se od roku 2007 snaží pomoci v českobudějovickém Intervenčním centru. Jeho pracovnice jezdí několikrát do roka i do Tábora.

„U klasického modelu začíná všechno pozvolna. Partner žárlí, nakazuje partnerce, že se na nikoho nesmí podívat, jako další přijde facka. Roztáčí se takzvaný kruh násilí,“ vysvětluje pracovnice centra Dana Bedlánová.

Oběti ale i násilníci si často své modely nesou už z rodiny. Při výběru partnera pak funguje podvědomí. Oběť si hledá násilníka, násilník pátrá po oběti.

„Často se stává, že žena si bere muže s násilnickou minulostí a ví o tom. To je pro nás typické. Myslíme si, že ho předěláme, že se kvůli nám změní,“ podotkla Bedlánová.

A ven!

V roce 2007 přišel obětem domácího násilí na pomoc zákon. Zavedl institut takzvaného vykázání. Tento nástroj má v rukou policie, která rozhoduje o jeho použití v jednotlivých případech nezávisle na souhlasu oběti.

„Oběť tak získá svých deset dní, aby se mohla nadechnout a pokusit se něco se svým životem udělat,“ naznačila Bedlánová.

O případech vykázání jsou pracovnice intervenčního centra informovány a v krátké době oběť samy kontaktují.

„Pokoušíme se je navést ke změně úhlu pohledu. Že takhle prostě žít nemusí.“

Snaha pomoci však často naráží na překážku jménem závislost. Existenční i emoční. Žena finančně závislá na manželovi se po jeho nebo svém odchodu může ocitnout ve velmi těžké situaci.

„V závažných případech můžeme obětem pomoci i finančně. Nedáváme jim přímo peníze, ale můžeme jim zaplatit nákup nebo splátku nájmu a podobně,“ vysvětluje Vlasta Petríková z českobudějovického intervenčního centra.

První případ v kraji, kde policie využila možnosti vykázání násilníka z bytu, se stal právě v Táboře. Město navíc může nabídnout obětem pobyt v azylovém domě a poradenství různých sociálních organizací.

„Přišla jsem na besedu hlavně kvůli své práci. K nám do Auritu volají lidé, kteří žádají radu , jak pomoci svým známým v podobných situacích, občas nás kontaktují samy oběti,“ říká pracovnice krizového centra při farní charitě Tábor Svatava Štrohmajerová.

V roce 2007 použili policisté institut vykázání v okrese Tábor v osmi případech. Stejně tomu bylo i v roce 2008. Letos už intervenční centrum eviduje na Táborsku 4 případy vykázání.

Policie může násilníka vykázat z domu

Co se doma upeče, to se také sní, už naštěstí neplatí. Alespoň ne tehdy, pokud se jedná o násilí mezi čtyřmi stěnami. O problému se nahlas mluví, zákony se jej snaží ošetřit. V jižních Čechách se mohou oběti domácího násilí obrátit například na českobudějovické Intervenční centrum. O jeho náplni jsme si povídali s Danou Bedlánovou.

Od roku 2007 začal fungovat zákon, který zavedl institut vykázání. Vnímáte to jako velký posun v této oblasti?
Rozhodně. Společnost se k problematice domácího násilí jednoznačně postavila.

Jaké máte zkušenosti s policií, která tento nástroj dostala do ruky?
Přestože to mají mnohdy hodně těžké, protože do rodin přijíždějí vlastně ve chvíli, kdy už je po všem a oni musí o vykázání rozhodnout, myslím, že většina z nich to dělá dobře. Dřívější nálady ve společnosti typu vyřešte si to sami, už jsou naštěstí minulostí.

Máte pocit, že případů domácího násilí přibývá?
Nevím, jestli přibývá případů, ale lidé nás častěji vyhledávají. To ale spíš souvisí s tím, že se zlepšuje informovanost lidí o tom, že tu něco pro ně funguje, že jim může někdo pomoci.

Jak by měla vlastně žena postupovat? V momentě, kdy si řekne, že chce svou situaci nějak řešit?
V každém případě by měla kontaktovat nějakou odbornou pomoc. Můžeme to být my, ale může to být klidně i psycholog, právník i policie. Hlavně by s tím problémem neměla zůstávat sama.

Pracujete také s druhou stranou?
Ne. Tedy alespoň zatím. Jsme schopni pomáhat oběti, ale s druhou stranou nepracujeme. Oni o to ani většinou nemají zájem.
V Táboře funguje azylový dům pro ženy a matky s dětmi. Co když se ale někdo ocitne v tíživé situaci a v domě bude plno?
To záleží na jednotlivých situacích. Může jít do jiného domu, do pronájmu, ke kamarádce, k rodičům. Těch možností je víc.

Existují někde v Čechách také domy s utajenou adresou?
Ano. Převážná většina jich je ale v Praze. Moc se to u nás zatím nevyužívá. Za tu dobu, co fungujeme, tuto službu využila jen jedna klientka. On ten odchod do „ilegality“ je vždycky složitý. V ten moment přetrháváte veškeré kontakty se svým sociálním prostředím.

Zažili jste někdy případ, kdy domácí násilí skončilo tragicky?
Zatím jsme naštěstí nezažili, aby končil smrtí. Ale přeraženou čelist, přeražená lícní kost, pobodání, proražené ušní bubínky, toho už jsme bohužel byli svědky.