Existuje taková lidová moudrost – ačkoliv moudrost je asi v tomto případě silné slovo –, zkrátka v hospodách se říkává, že vláda, která zdraží pivo, půjde do… a následuje jadrný výraz. Asi se to už někdy přihodilo, jinak by se to neříkalo.

Jak ale dopadnou vládci, kteří pivo přestanou vařit úplně? Táborská zkušenost ukazuje, že takovou zlou vládu nikdo nedokáže svrhnout, a dokonce předznamenává doby ještě strašlivější.

Rozhádaní měšťané, o kterých jsme si povídali v minulém díle, se s největší pravděpodobností semkli v roce 1620, odhodivše zbytečná pouta sousedských žabomyších válek.

Nastala skutečná bitva. Nejdřív k táborským hradbám přitáhlo vojsko generála Buquoye, a Táboráci, tehdy ještě udatní, se ho zbavili rychle a příkladně. Další rok od května na město dorážela přesila vojska generála Marradase, k němuž pak přibyly oddíly dona Enrika Paradise a nakonec i Valdštejnovo vojsko. Srdnatí obránci ještě v říjnu dokázali zatarasit průlom v hradbách vlastními těly. Když jim došla munice a síly, čestně se 18. listopadu 1621 vzdali.

Zato nepřítel si v Táboře čestně nepočínal. Výpalné, ožebračování, vnucování katolické víry, útěk měšťanů z města, zpustlost, chudoba. V prvních letech po dobytí se správa vydrancovaného města octla v rukou císařského gubernátora Gramba. Zničil i to málo, co zbylo. Svými administrativními pařáty sevřel i pivovar. A dopadlo to stejně jako všechno, na co sáhl.

Pivovar bez piva

Zatímco z předchozí doby se zachovaly zprávy o vaření piva, za správcování pana Gramba – nic. V té všeobecné mizérii se v městském pivovaře asi vůbec nevařilo.

První zprávy o táborském pěnivém moku pocházejí až z roku 1628, kdy vrcholilo pokatoličťování občanů.

Tehdy se vybralo posudného poplatku z ječného piva 1700 zlatých, za várky bílého piva 650 zlatých a z obecního pivovaru dvě stě padesát. Odpovídá to obsahu dvou tisíc šesti set sudů čili asi 6500 hektolitrům.

Kde jsou ty doby, kdy Tábor za rok vyprodukoval 45 tisíc hektolitrů! A ještě v roce 1620, v předvečer katastrofy, uvařili v městském pivovaře sto deset varů, tedy veliké množství, z nějž si s chutí přihnuli i stavovští vojáci, kterých bylo okolo Tábora i ve městě samém plno. Tehdy se kromě městského pivovaru vařilo i v devíti sousedských pivovarech, rovněž ve značném množství.

Roku 1628 však fungovaly sousedské pivovary už jen dva.   Říkalo se jim hořejší a  dolejší. Ten první patřil císařskému rychtáři Martinu Zbudovskému, a druhý měl název Leskovcovský, neboť  ho koupila měšťanka Říčanská, později vdaná Leskovcová. V těchto dvou budovách se uvařilo jen dvanáct sudů, počítaje v to i várky, jež vedení města umožnilo soukromě vyrobit měšťanům v obecním pivovaře. Sousedé obyčejně vařili ve čtveřici, tedy každý po třech sudech.

Císaři tác, městu tác

Z toho platili poplatek císaři, takzvaný císařský tác. I obec ale nastavovala dlaň, kdykoliv se městem linula vůně sladu. Za každou várku vybírala třináct zlatých a třicet krejcarů. A to bylo tehdy hodně, přestože se pro takový poplatek vžil název malý tác.

Ucelenější zprávy o vaření piva v Táboře pocházejí až z roku 1630 díky zachovanému účetnictví o měsíčních příjmech a vydáních městského důchodu.

„První var třináctého Maii učinila paní Alžběta Hubatých sama čtvrtá; k obci odvedli třináct zlatých, 30 krejcarů. – Druhý var 14. Maii paní Eliška Sosnova čtvrtá; k obci odvedli 13 zl. 30 kr.," píše se.

Při sečtení účetních položek vyjde najevo, že sousedé vařili o polovinu méně piva než v dobách, kdy se Tábora ještě „neujal" Marradas. Tak velice zpustlo a zchudlo město v krátkém čase!

Také z účetnictví týkajícího se městského pivovaru podmanivě dýchá civilní duch dávné doby, kdy na pozadí velkých historických událostí lidé žili svými všednodenními záležitostmi:
„Dne 2. Julii učiněno v pivovaře obecním půl varu ječnýho (sypání stejné jako prve), piva společného na vejstav navařeno šest sudů po sedmi zlatých; řídkého pro sekáče a hrabačky sen tři sudy. – Dne 24. Julii uvařeno pět a půl sudů piva společného; piva řídkého pro žence musilo se více učiniti, a tudy půl věrtele společného uchází; uděláno řídkého piva pět a půl sudu…"

Z vlastního chmele

Sládkem městského pivovaru se stal Jan Strakonický. Obec mu roku 1634 nakázala, že smí chovat jen vepře, jinak žádný dobytek ani slepice.
Za Strakonického se pivovar začal zvolna zmáhat; zlepšovala se jakost piva i jeho množství. Roku 1635 město koupilo pole pro pěstování chmele. Říkalo se mu Klouzalovské, ale nevíme, kde se rozkládalo. Obec později vlastnila chmelnici pod jordánskou hrází. Jenomže jiskřičky zlepšení v těch těžkých časech mají uhasnout, jakmile se objeví Švédové.

Josef Musil