Oficiální oslava a setkání rodáků se koná v sobotu 28. září od 14 hodin. Vojtěch Sirový obdrží čestné občanství, vysazena bude lípa školy, zahraje živá hudba, připravena bude i výstava fotografií a nové pohlednice obce.

Od roku 1810 navštěvovaly mezenské děti školu v sousedních Kvasejovicích. V čase zimním, kdy bývala cesta neschůdná, docházel z Kvasejovic učitel a vyučoval v mezenské pastoušce č. 25. Děti s sebou do školy často nosily i dříví, aby se během vyučování alespoň trochu ohřály. Tento stav trval až do roku 1864, tehdy byla Mezná přiškolena k obci Tučapy.

HODINA CESTY

Místním dětem se tak putování za věděním ještě více zkomplikovalo, denně musely absolvovat více než hodinovou cestu do školy a zpět. Dokladem jejich strastiplného putování do sedm kilometrů vzdálené tučapské školy je zápis prvního mezenského kronikáře Vojtěcha Sirového v místní školní kronice datované 1889-1939: „To trvalo až do roku 1864, kterýmž rokem přidělena byla obec zdejší ku školní obci Tučapské, kamž dítky zdejší od doby té do školy docházely, ačkoliv je to vzdálenost více jak hodinová a cesta neschůdná, takže dítky úplně ztrmáceny do školy i ze školy přicházely.“ Tučapská škola poskytovala mezenským dětem azyl až do roku 1889.

Na naléhání mezenských občanů rozhodla se v roce 1887 místní obecní rada požádat Okresní školní radu v Táboře o tzv. vyškolení obce.

K tomu poté skutečně došlo, a to na základě výnosu Zemské školní rady v Praze ze dne 24. června 1888 č. 28.112.

PRVNÍ VYUČOVÁNÍ

Od 23. září 1889 se zde začalo poprvé vyučovat. Protože nová školní budova v té době ještě nebyla vystavěna a stavení č. 10 komise pro budoucí vyučování neuznala za způsobilé, školní rok 1889-90 byl zahájen a dokončen v části stavení č. 17 tehdejšího starosty obce Tomáše Klípy. Ten byl jedním z obecních zastupitelů, kteří o vyškolení Mezné několik let velmi usilovali.

STAVBA ŠKOLY

Školní budova byla postavena rok po vyškolení obce, v roce 1890, poblíž kapličky, v místě, kde býval rybníček. Na tomto obecním pozemku jej za pouhého půl roku vystavěla soběslavská firma Františka Roubala, která v prvních letech dvacátého století budovala mimo jinétaké silnici z Kvasejovic přes Meznou do Nové Vsi.

V roce 1893 byly ke školní budově připojeny také školní zahrádky. Jejich zřízení opět dokládá zápis v místní školní kronice: „Dne 24. dubna 1892 usnesla se místní školní rada zdejší zříditi zahradu při škole na straně severozápadní. K žádosti správce školy a po důkladném věci odůvodnění a vysvětlení usneseno též, by zřídila se zahrádka školní při škole i na straně jihovýchodní. Pozemky na zahrady ty potřebné darovala obec darovací listinou ze dne 23. února 1893 a k žádosti místní školní rady darována k účelu tomu i část pozemku veřejného. Zhotovení zahrad těch stálo 93 zl. 52 kr. Dolejší zahrada měří 244,16 m2, hořejší 146,40 m2.“

NEDOSTATEK DĚTÍ

Škola zde poté bez přerušení fungovala plných šedesát let, až do roku 1949. Tehdy byla pro nedostatek dětí poprvé na čas uzavřena. V roce 1957 obec školu znovu slavnostně otevřela, v roce 1965 však byla pro malý počet dětí podruhé a již definitivně uzavřena.

Řídících učitelů, industriálních učitelek a učitelů katolického náboženství se za osmašedesát let existence školy vystřídalo mnoho. Jako „dočasní“, či „definitivní“ učitelé, v mezenské škole působili: Vojtěch Sirový, původem z Dalovic, František Novák z Kvasejovic, Karel Korous z Jistebnice, Václav Syrovátka, Josef Živný, Marie Šlégrová, František Vrhel, Miloslav Tůma a Stanislav Němec.

NEJDÉLE SLOUŽÍCÍ UČITEL

Prvním učitelem byl v roce 1889 ustanoven Vojtěch Sirový. Přišel ze školy v Radeníně, kde pracoval deset let jako mladý podučitel. V Mezné poté kantorsky působil až do roku 1924, za tu dobu zde vychoval mnoho generací místních hospodářů. Postupem času se stal velkým místním patriotem, byť strom života jeho rodu vycházel z úplně jiné části Čech.

Narodil se totiž 5. února 1859 v Dalovicích, obec Čejkovy, která je dnes místní částí obce Hrádek u Sušice, okres Klatovy v Plzeňském kraji. Chodil do dvoutřídní obecné školy ve Stříbrných Horách (dnes Nalžovské Hory), poté do tří ročníků měšťanské školy v Sušici. V roce 1875 byl po vykonané zkoušce přijat do „c.k. českého ústavu ku vzdělání učitelů“ v Soběslavi. Zde absolvoval čtyři ročníky, vykonal maturitní zkoušku a v roce 1879 obdržel vysvědčení, na jehož základě byl ustanoven definitivním podučitelem na radenínské škole. Z Radenína byl do Mezné přidělen ve svých třiceti letech, 22. září 1889, jako dočasný zástupce učitele.

První rok své učitelské praxe prožil v části stavení tehdejšího starosty obce Tomáše Klípy čp. 17, rok nato se, společně se svými žáky, již stěhoval do nově vystavěné školní budovy. 23. ledna 1890 byl ustanoven definitivním učitelem a správcem školy.

Do pronajatého školního bytu přivedl v roce 1891 manželku Marii, rozenou Drsovou, z Mezné čp. 18. Manželům Sirovým se postupně narodilo deset dětí.

Do důchodu Vojtěch Sirový odešel v roce 1924, po pětatřiceti letech služby, kdy se ze školního bytu odstěhoval do domku v Soběslavi, který oběma rodičům pořídily jejich dcery. Kantor původem z Dalovic u Hrádku u Sušice se tak stal nejdéle sloužícím učitelem v celé historii školy.

Vojtěch Sirový ale nebyl „jen“ místním učitelem. V roce 1921 inicioval a vedl stavbu památníku devíti místních mužů, kteří nepřežili hrůzy první světové války. Finanční obnos na zhotovení památníku postupně obstarával pořádáním školních divadelních představení a sbírkou u občanstva, když pomocnou ruku podala také mládež, která přispěla výtěžkem ze zábav. Takto byla získána suma 1588 korun. Pomník zhotovil soběslavský sochař Román Gartner a stál 1800 korun, chybějící částku doplatil Vojtěch Sirový ze svého.

V roce 1935, jedenáct let po odchodu do výslužby, zemřel. Na pohřbu v Soběslavi se tehdy sešlo mnoho jeho žáků, kteří upřímně zaplakali nad ztrátou oblíbeného učitele a s lítostí vzpomněli na jeho vzácný charakter a velkou lásku k působišti.

Jan Kolář