Občas jsme si přesadili smrček

Pětasedmdesátiletý Rudolf Kukačka pochází ze Soběslavi, kde vyrostl v panelovém domě. „Pamatuji si, že i když jsem byl malý, chodila maminka nakupovat kytičky do zahradnictví," vzpomíná Rudolf Kukačka, který bydlí v táborském G-centru.

Dodává, že ve městě pochopitelně neměli zahradu, a tak nic jiného ze zahradnictví nepotřebovali. „Maminka různé kytičky sázela do oken, aby byla výzdoba. Dříve se na to potrpělo," poznamenává Rudolf Kukačka s tím, že jeho rodina vlastní v okolí Bechyně chatu, kde se nestarají jen o kvetoucí kytky.

„Jelikož je chata u lesa, nemáme nouzi o jehličnany. Rostou nám kolem celé zahrady. A bechyňské lesy jsou navíc známé tím, že v nich rostou většinou samé borovice," popisuje senior, jehož největší zálibou je psaní medailonků o slavných osobnostech, které v minulosti žily na Táborsku.
„Někdy jsme třeba přesadili smrček k nám na zahradu, když se za plotem mačkaly. Takže jsme jim vlastně pomohli růst," usmívá se pětasedmdesátiletý Rudolf Kukačka.

Jak říká i sem bylo potřeba občas pořídit novou sadbu. „I tady jsme využili možností zahrádkářství. Koupili jsme různé thuje, křoviny i zakrslé stromky," vyjmenovává s tím, že někdy zajeli i na výstavu, kde nárazově koupili to, co se jim zrovna líbilo.

Ovocné stromky si sami roubovali

Dnes devadesátiletá Věra Koldová žije v Domově pro seniory v ulici Rybniční ve Strakonicích. Roky ale bydlela ve Volyni, tam měli i velkou zahradu.
V ní bylo hlavně plno ovocných stromů. Jako důchodci se tam s manželem přestěhovali do domku po jeho mamince a tam zahradničili.
Kromě jabloní či hrušní tam měli například také rybíz, angrešt, jahody, ale i ostružiny. „Bylo tam prostě téměř všechno ovoce, a tak jsem pochopitelně hodně zavařovala," zavzpomínala. Dělávala hodně i džemy a šťávy.

Sázení na jejich zahrádku si většinou připravovali sami. „Manžel mi tam udělal takový malý skleníček a tam jsem to všechno mívala," dodala Věra Koldová. I ovocné stromky si sami roubovali. Zahradnictví, kde by si sazenice mohli koupit, tenkrát ve Volyni vlastně ani nebylo.
Na zahradě měli také králíky a slepice, nakonec i brambory nasázeli. Tak byli pomalu soběstační, i děti tak mohli svými výpěstky zásobovat.

Práci na zahradě měla Věra Koldová moc ráda. „Já jsem prostě nedokázala sedět, musela jsem pořád něco dělat," zmínila se.
Na zahradu si ráda vyjde i v Domově pro seniory Rybniční ve Strakonicích. „Dobře, že ji tu máme, člověk se alespoň dostane ven a má i víc možnost si popovídat s lidmi," poznamenala.

Ze zahrady šlo všechno na stůl

Dříve se jim neříkalo „bio" a byly ve všech zahradách. Jablka, mrkve, saláty. Prostě vše, co se dalo vypěstovat, když byla k dispozici zahrada nebo alespoň záhon.

„Co šlo, to jsme si předpěstovali doma. Prostě se sbírala nebo sháněla semínka a všechno se předpěstovávalo, aby bylo pak co dát do záhonů," vzpomíná Marie Bártová na dobu, kdy nebylo zahradnictví dostupné v každém městě, nebyla otevírací doba do osmi večer a výběr takový, že zákazník potřeboval k nákupu téměř encyklopedii, aby se ve všech nabízených druzích vyznal.

„Vzpomínám na dobu, kdy k nám zacházeli lidé ze Lhenic, měli nůši a v té nosili přebytky ze svých zahrad, které prodávali. Později už jsme měli vlastní zahrádku," říká seniorka.
Sehnat ovocné stromky prý nebyl problém. „Daly se normálně koupit, nebo se domluvilo v prodejně a objednaly se. To nebylo nedostatkové zboží," popisuje.

Výpěstky z vlastní zahrady pak končily na jejich stole. „Nic jsme neprodávali, do výkupu jsme nevozili. Neměli jsme tak velkou úrodu, abychom jí nespotřebovali sami," směje se. Doplňuje, že už se těší, až bude dokončená oprava zahrady u domu pro seniory, v němž žije. „Tady by taky měly být keře a ovocné stromy," dodává.

Na Šumavě vypěstovala broskvoň

Libuše Šindelářová se své zahrádce věnuje dobrých 35 let „Dříve jsme mohli mít zahradní domky jen omezeného rozměru čtyři na čtyři metry, bylo to samé omezení, nařízení. Teď už je to v tomto ohledu volnější a svobodnější," říká Libuše Šindelářová k porevoluční epoše.

Podobné změny zažívá i v přístupu k různým produktům, výpěstkům, sazenicím a zahradnickému náčiní. „V dosahu jsme v Loučovicích nemívali žádné zahradnictví, to nejbližší bývalo v Českém Krumlově nebo v Českých Budějovicích. Každý si většinou předpěstoval něco doma, ale dnes už je to daleko snadnější. Jednak máme řádku let zahradnictví přímo v Loučovicích, ale také i v nedalekém Vyšším Brodě," míní pěstitelka. Na takzvaném Petroušáku se stará o ovocné stromy, zeleninu, pěstuje okrasné keře, květiny, zkrátka klasika.

Přesto se jí povedl husarský kousek. V šumavských nadmořských výškách dokázala před dvaceti lety sama z pecky vypěstovat broskev. Tu pak přeroubovala na zahrádku a od té doby jí broskvoň každým rokem plodí. A nezmrzne. Letos má opět květy. Byť to vše za vydatného přispění majitelky. „Míváme tu málo včel na opylení, takže květinám každým rokem pomáhám štětečkem," dodala Libuše Šindelářová. Podobně se jí podařilo vypěstovat a naroubovat i jablůňku.

Sazenice si vozili zahrádkáři ze zájezdů

„Sortiment sazenic a semen byl velmi omezený," říká Miroslav Ladman, uznávaný budějovický pěstitel, o době, kdy začínal se zahrádkařením. Například ředkviček bylo k mání jen pět druhů. Možnosti, jak obohatit zahrady o zajímavé květy nebo ovocné keře a stromy, se ale našly.
Krátce poté, co se stal Miroslav Ladman členem zahrádkářského svazu, uvolnilo se místo zájezdového referenta. „Já byl zvyklý dost jezdit po výletech na motorce, tak jsem tu funkci převzal a organizoval jsem zájezdy nejen po hradech a zámcích nebo horách, ale i po významných zahrádkářích a případně šlechtitelských stanicích. Získávali jsme tak vědomosti a kontakty. Automaticky, když jsme byli někde na exkurzi, bylo pochopitelné, že jsme se ptali, jestli dotyčný něco neprodává," líčí doprovodný efekt zájezdů Miroslav Ladman.

Pěstitelé měli vždy rezervu, kterou odprodávali. „Tím pádem jsme získávali celou řadu rostlin, které nebyly k sehnání," říká Miroslav Ladman. Ročně absolvovali budějovičtí zahrádkáři v sezoně 12 až 13 zájezdů, od května 
do září.
Byly to zájezdy třeba až 
do slovenských Bojnic.

„Tam byla šlechtitelská stanice, kde působil šlechtitel drobného ovoce ing. Cvopa. Ten nás prováděl po stanici a později nám poslal řízky z rybízu, který přišel na trh až za pět let. Nebo jsme byli v roce 1965 na Floře v Olomouci. Vraceli jsme se a zastavili jsme ve Šlapanicích u pěstitele chryzantém. Toho jsem ukecal na přednášku, první měl u nás. Potom jezdil po přednáškách a psal, ale na nás držel. Tam jsme objednávali kvanta sazenic chryzantém. Po prvé jsme brali celé kolekce, potom jsme vybrali, co se hodilo do našich podmínek," vzpomíná českobudějovický zahrádkář.
Například lomikámeny se nakupovaly v Praze u skalničkářů, u jiných pěstitelů další exotické rostliny.

Sousedi si pro sadbu chodili k nám

Přestože je Marii Křížové již devětaosmdesát let, stále s radostí vzpomíná na dobu, kdy zahradničila u svého domečku ve Zdešově.
„Já jsem zahradničila opravdu hodně, měli jsme velkou zahradu a později syn postavil skleník," vypráví vitální seniorka. Jak říká, stromky tenkrát kupovali a vybírali tam, kde byla vyšší nadmořská výška. „Táta vždycky sháněl takhle, byly totiž odolnější," vysvětluje.

Zato sazenice zeleniny i okrasných květin si Marie Křížová pěstovala sama. „Pěstovala jsem takhle sadbu i pro sousedky," zdůrazňuje a dodává, že i bramborovou sadbu si takhle rozpěstovávala. „Řekla jsem si vždy o nějaké místo na kraji pole a tam jsem ty brambory sázela a chystala na sadbu," říká.
Ve skleníku, který stavěl syn, později pěstovali veškerou zeleninu a na jaře právě i sazenice. „Pěstovali jsme všechno, co bylo v kuchyni potřeba. A nejen ve skleníku!" nadnesla Marie Křížová. V pozdější době například začali místo květáku pěstovat brokolici. Velké úspěchy měli také s cuketami. „To jsem tenkrát zasadila na kompost a měli jsme toho tolik, že jsme to na kotouči vezli do Včelnice tamním zahrádkářům."

Dnes se do Zdešova Marie Křížová vrací vždy na léto. „Jsem tam i na svátky a jsem ráda, že snacha tam zahradničí dodnes."

Špatně se sháněly třeba broskve

Zahrádkářský boom nastal v Písku v roce 1980, kdy zde vzniklo čtrnáct zahrádkářských kolonií. Na to vzpomíná sedmaosmdesátiletý Jaroslav Řehůřek.

„Dodržovalo se například pravidlo, že každá zahrádka má být dělena na tři díly, a to na odpočinkovou část, zeleninovou a ovocnou," konstatoval s tím, že největší problém byl se sháněním ovocných stromků. „Jezdilo se pro ně kromě Písku hlavně do Vodňan, Českých Budějovic a Plzně," říká.

Velikost zahrádek byla navíc omezená, přesněji řečeno měla rozlohu maximálně čtyři sta metrů čtverečních, z nichž ještě část zabírala chatka. „Kvůli tomu se sháněly především stromky, tak řečené zákrsky, které dosahují výšky dva a půl metru a mohly se sázet blíž k sobě," vzpomíná Jaroslav Řehůřek a doplňuje, že velkým šlágrem od devadesátých let jsou takzvané stromky sloupovité, které se dají podle potřeby zastřihnout.

Podle Jaroslava Řehůřka byl největší problém sehnat například meruňky nebo broskve, které by se hodily pro náš kraj. „Je to jiné na jižní Moravě a jiné je to u nás. Odolnější broskve či meruňky se musely objednávat tak tři měsíce dopředu a muselo se pro ně daleko. Dneska už je dostatek firem, které jakékoli stromky zašlou na dobírku, není problém sehnat cokoli," dodává Jaroslav Řehůřek.