Mládí, nešťastná láska, smrt. Proč jsou někdy tak strašně blízko u sebe? To se teď ptají studenti Gymnázia Pierra de Coubertina. Zaručená odpověď ale neexistuje, nikdo jim ji na jejich bolest nedá.
Černý prapor nikdy nevěstí nic dobrého a o to horší zvěst hlásá, když jako v tomto případě vlaje z budovy školy. Zdejší student čtvrtého ročníku V.K. dobrovolně ukončil svůj mladý život. Celá škola se zahalila smutkem, panuje v ní napětí a bolestné ticho. Nikomu není do řeči.

„Zeptejte se jinde,“ odpověděla nám jedna ze studentek a netajila slzy, které jí vstoupily do očí. Také vedení školy respektuje bolest a soukromí rodiny a o neštěstí nepodává bližší informace. „Můžu vám pouze potvrdit, že zemřel jeden z nás,“ uvedl ředitel gymnázia Miroslav Vácha.

Podle našich informací šlo o veselého kluka, u kterého by nikdo nečekal, že na rozchod s dívkou, který je zmiňován jako důvod sebevraždy, takto zareaguje. „Nikdy tomu nic nenasvědčovalo, u něj bych to rozhodně nečekal,“ řekl nám další student. Jména smutnou událostí zaskočení a zdrcení kamarádi V.K. uvádět nechtějí, snažili se dokonce, aby se víkendové neštěstí co nejdéle utajilo.

Proč se k takovému kroku mladý člověk rozhodne? Podle táborského psychologa Jana Veselého se zvládání stresových situací nejde naučit a každý je řeší individuálně. Bohužel i sebevraždou. „I rozchod je totiž velmi náročnou stresovou situací a jedinou šancí pro toho zklamaného je, neřešit ji útěkem, což sebevražda je. Nutné je se událostí prosmutnět, klidně si pobrečet, ale včas si říct: A co teď? Tedy zaměřit se na přítomnost a neřišit minulost. Tu nikdo nikdy nezměníme,“ radí Veselý.
Okolností studentovy smrti sezabývali táborští policisté a jak na náš dotaz uvedl mluvčí Miroslav Doubek,neshledali cizí zavinění.

Je třeba mysletna přítomnost

Sebevražda je útěkem z problému, který se v kritický moment zdá pro člověka neřešitelný. Přitom by stačilo málo, trochu nadneseně řečeno jen se zhluboka nadechnout a hned si vymyslet plán na příští dny. Jak vysvětluje psychlog Jan Veselý, tak jednoduché to ale v reálu nebývá. Přesto prý v tomto vyhroceném okamžiku má člověk nejvíce sil bolest a smutek zvládnout.

Je vůbec možné zachovat si chladnou hlavu, když v ním mám velkou bolest ze ztráty?
Každý takové situace zvládá individuálně, ale vždy jde o náročnou stresovou situaci a pro člověka, který se do ní dostane, je sebevražda útěkem před řešením. Stejným útěkem je ale i to, když mu někdo řekne, že na ten problém či bolest ze ztráty někoho blízkého nemá myslet. To přece nejde, člověk si nemůže zakázat na něco myslet. Dokonce v tu chvíli, kdy se stane něco náročného, tak má nejvíc sil se s tím vyrovnat a neutíkat před tím. Ale doslova se prosmutnit, neboť smutek je přiléhavý.

Nedostanu se ale ještě do depresivnějších stavů?
Tak jistě, nesmíte se jen utápět ve smutku, ale pokusit se zaměřit k něčemu pozitivnímu. Hlavně se nezačít litovat. Smutek nesmí vést k sebelitování. Vždycky je třeba si v těchto náročných chvílích hned říct, co bude dál, co teď můžu dělat. To znamená soustředit se na přítomnost a neřešit minulost. Nezaobírat se myšlenkami typu: Kdybych býval neřekl Amálii to a to, ona by se se mnou nerozešla. Možná je to pravda, každý člověk může mít na rozchodu svůj podíl viny, ale v tu chvíli se tím jen lynčuje, sám sebe bičuje. Vždyť minulost nikdo z nás změnit nemůže. Změnit můžu jen to, co teprve budu dělat. A na to je nutné se soustředit: co můžu udělat.

Co když si řeknu, že už nemůžu vůbec nic udělat?
Vždycky něco můžeme a už jen pokus o to, že něco můžu udělat, není útěkem, ale jakoby odklonem od problému. I když zase přijde vlna smutku a zase si člověk popláče, ale pak si opět řekne, co může dělat, na co se zaměřit. Pochopitelně, každá ztráta někoho blízkého nás zaskočí a nikdy se na ni nejde připravit.
Kdo zvládá rozchody líp, ženy nebo muži, ať už v jakémkoli věku?
To se nedá říct. Ženy jsou emocionálnější, a prožívání proto může být intenzivnější, ale zase ten život tak mají bohatší. Ale pozor, někdy ty emoce mohou člověka až zaplavit, takže se v nich topí a pak ho napadne, že nejlepší bude život ukončit. A v takových situacích nejsme schopni racionálního uvažování. Emoce převládnou.