Jakmile na sebe v době mírové sousedé šijí kulišárny a mají čas na hledání pokladů po domech, zahradách a sklepích, je to znakem, že dobu provází klid a bezpečí. A jakmile začne s kulišárnami vrchnost, o trvalost míru si nikdo nemusí dělat starosti.

Přesně takové ovzduší vládlo v Táboře na sklonku 17. věku, když už se tam nikdo nebál ani Turků, ani žhářů z Francie. A právě v té době napadla táborské konšely taková, řekněme, nu, kulišárna. Psal se rok 1694.

Ledek – řekli si. Přesněji řečeno, oni si řekli salnytr, salitr nebo sanytr. Tak se tehdy nazýval dusičnan draselný, dnes lidově ledek. A ten ledek – pokračovali konšelé ve své úvaze –, ten se hodí. Dělá se z něj střelný prach, a právě teď v míru je třeba ho vyrobit co nejvíc, aby ho bylo dost, až bude válka. Pokud hodíte ledek do vody, vzniklý roztok se prudce ochladí. Jaké využití tato látka měla v době, kdy lidé neznali elektrické ledničky, není třeba zdůrazňovat.

Zato si zdůrazněme, že Tábor platil veliké daně, což bylo asi jediné, co na válku s Turkem ještě upomínalo. Ale zato to bylo pořád. Městská pokladnice potřebovala zlaťáky. Kde je ale vzít? Z obyvatelstva se na daních víc nevyrazí, pivovar vaří co chvíli kontribuční várky, ale ani to nestačí, protože kontribucí přibývá… Ledek! Všude přece všichni potřebují vyrábět střelný prach a chladit. Okolní panství nám ruce utrhají a budou odsypávat z měšců – malovali si konšelé.

Petr Trnka

Někdo v té chvíli možná namítl, že se tím zkazí živnost Petru Trnkovi. To byl v Táboře výrobce ledku řečený salnytrník. Leč mnohem pravděpodobnější je, že někdo z konšelů namítl, že právě Petr Trnka bude kazit živnost městu, pokud dál bude vyrábět a prodávat svůj ledek.

Je třeba mu to zakázat. Nicméně zakázat živnost není jen tak, pokud dotyčný neudělá něco, kvůli čemu by se mu dalo odejmout právo k vykonávání živnosti. Konšelé se rozhodli, že budou postupovat stejně jako kdysi s vařením městského piva. Nejdřív postavili pivovar, zjistili, že to vynáší a obratným jednáním prosadili odhlasování bodu, že na vaření piva bude mít radnice monopol. Představitelé města tehdy ve svůj prospěch argumentovali, že právě výdělek z obecního piva pomůže splácet daně.

Peníze nesmrdí

Nyní je situace stejná. Jen aroma takového podnikání bude jiné, než když se vaří pivo. Tehdy se ledek připravoval poléváním některých míst hnojůvkou a pak se tvořily ledkové krystaly, které salnytrník sbíral a vyvařoval. Řemeslo nikterak libovonné a lákavé. Ovšem peníze nesmrdí. A konšelům už vůbec.

Obecní výrobnu zřídili v prostorách vyhořelých sýpek na hradě. „Item v přítomnosti pánův starších obecních jest snešeno, aby ty kotle a nádobí v salitrnici v hradě se koupily a salitr k obci se dělal, i taky ten šanc za Hradskou branou, kdež by salitrnice býti mohla, se překopával a k tomu potřeboval, nad tou salitrnicí správu a inspekcí mají pan Jan Procházka a p. Tobiáš Preitschoft," uvádí se v zápise z 5. března 1694.

Nádoby město koupilo za 90 zlatých od výrobce výbušnin Servaciuse. Ten před rokem žádal konšely, aby mu povolili zřídit si vlastní výrobnu ledku ve vyhořelých sýpkách. Tehdy mu to zamítli s tím, že sýpky nechají opravit k jejich původnímu účelu.

Brzy se od hradu linul smrad dávající na vědomí, že obec začala s podnikáním. O tom, jak se to dělo, hovoří nařízení z 30. srpna:

„Louhy z Hejlova panským potahem se ob den voziti a dříví u řeky blízko se nadělati, potom po vodě až k Bidžovu pouštěti a tu skrze jímku se chytati a na hranice se klásti, potom obecníma koňma do salitrny voziti se má, poněvadž užitek z tý salitrny do důchodu obecního jde."

Jaký měl na to názor Petr Trnka? Prameny mlčí. Zato stejná zpráva stručně uvádí, co udělat s Petrem Trnkou:

„Petrovi Trnkovi salitr dělání zapověděti se může." Pokud pak Trnka nepřál obecnímu podnikání zdar, pánbůh ho vyslyšel. Po roce si konšelé museli přiznat, že do pokladnice jim výroba ledku nic nepřináší. Devětadvacátého července 1695 se usnesli:

„Poněvadž toho salitru žádný nekupuje, jest v přítomnosti p. starších obecních conclusum, aby z něho prachu něco pro obecní potřebu se nadělati dalo a něco se ho prodalo, salitrna pak má se ze slušného při čem by se obstáti mohlo platu pronajmouti, anebo kdyby takový nájemník se dostati nemohl, ty kotly a nádobí se prodati mají."

Ledek do Prachatic

A 5. září: „Item v příčině toho salitru nadělaného p. Preittschoft má psáti do hutí sklenných, zdaž by ho koupiti chtěli, pokudž ne, tedy má se ho tři centýře do Vožice poslati, aby prach z něho se nadělal, a vostatek se ho má leytrovati (tj. čistit), aby tím spíše prodati se mohl."

Smůla. Nikdo kupovat nechce. V říjnu se nabídl zájemce z Prachatic, který nechtěl dát za centýř nečištěného salitru víc než dvacet dva zlatých. Táborští si sice představovali víc, jenomže co se dá dělat. A proto o obecním ledku „…jest snešeno, aby se v tej ceně prodal a Šerej s Šafratou do Prachatic to vezl."

Josef Musil