Podle zápisu kameníka Jakuba se s budováním tajného pivovaru začalo 28. září 1696. Protože si Táborští v předchozích letech několikrát rozhněvali svatého Václava svými sousedskými nesváry ohledně vaření piva, zvolili jeho svátek jako nejlepší den pro početí díla, kdy patronovi pivovarníků ukáží, jak jsou tentokrát svorní.

Obratný rozhovor

Předtím konšelé udělali důkladnou propagandu mezi lidem všech stavů. Hejtmani jednotlivých táborských čtvrtí nejprve dostali za úkol informovat o plánu nejctihodnější a nejspolehlivější sousedy. Nejprve oslovovali ty, o nichž se předpokládalo, že tajně vyznávají protestantskou víru svých předků.

Takovému sousedovi nejprve připomněli, jak krásné časy bývaly, než se Tábor musel poddat habsburskému katolíku Marradasovi. Při vzpomínání si většina sousedů vybavila kruté obracení na katolickou víru. Dospěli k názoru, že od doby, kdy musejí vyznávat katolickou víru, se jejich městu vede prachbídně a pořád to nebere konce.
V takové chvíli instruovaní hejtmani naznačili, jak by to bylo krásné, kdyby se alespoň nemuselo vařit tolik piva na kontribucí čili daně. „Ba, kontribucí takových nebývalo, než přitáhli papeženci tito kletí," odpovídali sousedé smutně. „Leč nesvedeme s tím ničehož; Hospodin trpěti z našich hříchův nechává nás, trpmež pokorně tedy pod kontribucí pro Milosti císaře z Boží vůle katolického."

Nyní hejtmani vedli rozhovor podle bodu dvě v manuálech, které jim obratně sestavili konšelé. Přišel čas připomenout slavnou dobu husitských předků. Ti se přece také odmítali smířit s katolickou církví. A nebýt jejich boje, žádný Tábor by nebyl.

Beze zbraní

„Však jakž dneska bíti bychom se vůči katolíkům mohli?" namítali sousedé. „Po skrovnu nás jeť, nemajíce vůdcův ni zbroje důstatečné."

V souladu s bodem tři v tajném manuálu nyní hejtmani uklidnili sousedy, že je k žádnému povstání nenavádějí, jenom si tak po sousedsku fantazírují. Mezi řečí podotkli, že bojovat se přece nemusí vždy jen silnými zbraněmi a zmínili se o příběhu Davida a Goliáše. Táboráci jsou vlastně takoví Davidové. Stačí jim chytrost a – „S prakem znova se naučiti?" ptali se dobří sousedé, majíce bibli v malíčku.

„I ne, kde pak dnes prakův," přešli hejtmani k bodu čtyři. „Stačilo by piva navařiti po tajmu, bychme nemusili kontribucí platiti z něj."

„Však jakž? A kdež?" ožili sousedé, kterým se ten nápad ihned zamlouval. Každý v těch těžkých dobách potřeboval zbohatnout, alespoň trošičku. Kdyby byl plnější měšec, i to všudypřítomné katolictví by se snášelo snáz.
Nejlepší čas na pátý bod. Čtvrtní hejtmani seznamují sousedy s plánem podzemního pivovaru. V něm se bude vařit jen pro Tábor a všechny zisky půjdou Táborákům do kapes. Důležité ale je, aby každý měl možnost na tajném pivě zbohatnout. Dopřejí sousedé právo varu i podruhům, bezzemkům a další chudině? „Jistotněž!" odpovídají sousedé a připomínají: „Však táborští předkové naši se i o vajíčko vespolek dělili."

I kat se radoval

Hejtmani si spokojeně zamnuli ruce. Přichází šestý bod – delegování pravomocí. Sousedé si mají vybrat další obyvatele města a provést s nimi stejný rozhovor. Nadšení lidé se ihned rozešli po sousedských táčkách. Takto se zvěst dostala až k uším nejchudšího místního lidu. Během jediného dne se celé město nadchlo pro myšlenku tajného pivovaru. Všichni se dmuli nadšením a spiklenecky pomrkávali na druhé. Táborský kat, veliký to milovník piva, projevil svou radost tím, že na smrt odsouzenému žháři ze Sedlce toho dne usekl místo hlavy jen nohu, a to dokonce pouze nad kotníkem. Sám ho ošetřit, daroval mu hůl k podpírání a pustil na svobodu.

Jen několik málo lidí se nesmělo o tajném plánu dozvědět: císařští úředníci a místní duchovní se svými přisluhovači. Ti si však od ostatních obyvatel města udržovali takový odstup, že prozrazení nehrozilo. Navíc považovali Táboráky za hlupáky a opilce, takže i kdyby se k jejich uším něco doneslo, stejně by to považovali za pijácké bláboly.

Stovky rukou se hlásily konšelům na práci. „Kdež kopati či stavěti máme?" ptali se tiše, přinášejíce s sebou pracovní nástroje. Prvním úkolem bylo prorazit přízemní podlahu pivovaru a vyhloubit v ní tunel do nejbližšího sklepa pod měšťanským domem. Pivovar totiž, jak víme, sídlil v hradě a neměl vlastní sklep. Pracovalo se přibližně od desáté hodiny večerní do svítání. Konšelé sami dali peníze opilcům vyhlášeným svou hlučností, aby v ten čas hodovali v místních nálevnách a pořádně od plic hulákali. Tím přehlušovali lomoz krumpáčů a lopat, jenž se nesl od hradu. Jakmile takové hulákání zaslechli místní duchovní, jen si povzdychli, že ta táborská sběř má v sobě stejně pořád čertovského ducha z dob proklatého Žižky. Je třeba zostřit kázání a zvýšit počet otčenášů a zdrávasů při zpovědích.

Kouř vedli pod zemí

Během dvou nocí pilní obyvatelé vyhloubili tunel do skalnatého sklepa nějakého blízkého domu. Zapisovatel Jakub uvádí jeho polohu jen přibližně. Mělo to být někde poblíž současného parkoviště, kde si připomínáme, že tam stávala synagoga. Pivovarské náčiní zapůjčili lidé, kteří kdysi vlastnili sousedské pivovary, než se nad takovým podnikáním stáhla mračna.

Teď asi každého napadne, že pivovar by svou existenci prozradil vůní piva a kouřem z ohniště pod pivovarskou pánví. Ó, kampak na Táboráky! Z podzemního pivovaru vedli utěsněnými katakombami průduch do dílny místního výrobce ledku, které se tehdy říkalo salitrnice. Z dílny se táhl po městě tak odporný pach močoviny, že výpary z pivovaru se v něm naprosto ztratily. Jediný, kdo nové složení smradu dokázal ocenit, byl právě výrobce ledku. Radostně se svěřoval sousedům, že odteď mu jeho práce voní, jako kdyby ledek nevyráběl z močoviny, nýbrž z levandulí.
Tajné pivo už tedy bylo kde vyrábět, jen zbývalo vymyslet z čeho. Všechno obilí je pořád strašně drahé. (Dokončení této zkazky příště.)

Josef Musil