Od roku 1741 začal Tábor znovu spadat pod správu úřadu podkomořího. Ten na základě dekretu mladé panovnice Marie Terezie povolil měšťanům vařit takzvané sousedské várky piva. Jako první v nových podmínkách podváděl sládek, ale sousedské půtky měly být malicherné v porovnání s tím, co se na Tábor chystalo.

Strhly se války o rakouské dědictví. Odbočme protentokrát z Tábora do Vídně. Tam to začalo. A sice tím, že skončil jeden významný život. Dvacátého října 1740 zemřel císař římskoněmecké říše, uherský a český král – vše v jedné osobě – Karel VI. Snědl jedovaté houby. Deset dní bojoval o život, ale muchomůrka zelená, kterou podle projevů otravy nejspíš pozřel, měla převahu. Zahubila ho v jeho pětapadesáti letech. Panovníkově prvorozené dceři Marii Terezii bylo třiadvacet a měla se ujmout panování. Otec jí to zajistil takzvanou pragmatickou sankcí. Přesněji, myslel si, že jí to zajistil.

V roce 1713 vydal dokument, jehož plný název zní Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského. Toho roku byl ještě mladý: tělesně, i coby panovník, jenže už tehdy si nebyl jistý, jak to bude s jeho potomky. Jestli je vůbec zplodí. V posvátném stavu manželském užíval tělesných radostí už skoro pět let, a pořád nic.

Dá-li Bůh a Karlovi se narodí chlapci, bude po starostech. Vlády se ujme nejstarší z nich. Leč Bůh také může dát, že se narodí děvče. Třeba bude jedináček. Co potom? S dívkami se do panovnických funkcí jaksi nepočítá, nehledě na to, že si leckdo ani nedokáže představit, že by lidu vládla žena. Karel nechce domýšlet, kolik urozených lidí by si v takové situaci po jeho smrti nárokovalo právo být hlavou říše a jaké pikle by ty hlavy na sebe asi strojily. A kolik krve by při tom vyteklo.

Mladému panovníkovi stačí války o španělské dědictví, jež se rozpoutaly z podobného důvodu a nezabránily jim smlouvy Karla II. Jeho jmenovec Karel, ale šestý, si myslí, že je prozíravější a že na rozdíl od Karla II. vytvořil neotřesitelný dokument právě pro tenhle případ. Té listině se říká pragmatická sankce.
Karel sice pořád doufá, že mu jeho manželka Elisabeth Christine von Braunschweig-Wolfenbüttel, po našem Alžběta Kristýna, povije potomka mužského rodu, nicméně pro jistotu nechává právně zakotvit, že pokud se narodí dcera, rakouská země včetně jejích držav se nestane předmětem hokynaření samozvaných následníků trůnu a jeho dcera dostane všechno. Pokud by se jich narodilo víc, vládnout bude nejstarší, to je jasné, nicméně do pragmatické sankce to raději nechává zapsat.

Krátká smutná radost

Třináctého dubna 1716 Karel jásá. Mám syna! Jmenuje se Leopold Jan! Pragmatická sankce není třeba. Jenže tahle spokojenost měla trvat jen necelý půlrok. Dítě zemřelo. Naštěstí se hned dalšího roku, 13. května, narodilo další dítko. Sudičky mu určily pevný kořínek. Karel se svou ženou dali dítěti jméno Marie Terezie. V královské kolébce tedy leží holka. A to vůbec nevadí, poněvadž je tu pragmatická sankce. Rodová větev Karla VI. nepřijde o svou vládu nad habsburskou říší. V dalších letech přibyly k Marii Terezii ještě sestřičky Marie Anna a Marie Amálie. Pragmatickou sankci postupně uznaly sněmy zemí monarchie i okolních zemí. 

Tatík Karel však pořád doufá, že se ještě narodí kluk. Proto nepřipravuje potenciální panovnici Marii Terezii na panování. Může si kreslit pro radost, tančit, hrát a zpívat v divadle, jezuité ji vyučují náboženství, studuje dějiny, jazyky, hudbu… Bác! Její otec podlehl otravě, a ona sedí na trůně. A ten jako by místo na pevných nohách spočíval na nožičkách zrádných muchomůrek, které připravily o život jejího otce.

Hned toho dne se poměrně dost lidí rozhodlo, že i ji o něco připraví. A nebude to o málo. Vezmou jí její moc, jež jí spadla ne do klína, ale na bedra. Vždyť ta holka z Vídně je nezkušená, nebude se umět bránit. Marie Terezie s překvapením zjišťuje, že pragmatická sankce je jen cár papíru, dobrý leda k roztrhání, což noví dravci chtějí udělat hlavně s českými korunními zeměmi. Jeden z nich, bavorský kurfiřt Karel Albrecht zatím vyčkává. V hlavě spřádá plán, jak by si k Bavorsku připojil jižní Čechy. A třeba i víc.

Josef Musil