O popravě otce se dozvěděl z rozhlasu

Přežil zákopovou válku, deset tisíc kilometrů dlouhou cestu plnou bojů po Transsibiřské magistrále, kdy Ruskem zmítala občanská válka, ale před nacisty se už neubránil. Přesně včera v 16 hodin uplynulo 70 let od chvíle, kdy Němci gilotinou popravili Josefa Prokeše; ředitele legiostavby a prvního předsedu Revolučního národního výboru ve Veselí nad Lužnicí.

Josef Prokeš se narodil 11. března 1894 jako syn kočího v Kališti u Českých Budějovic, odkud se rodina přestěhovala do Dobré Vody. S o rok mladším bratrem Františkem narukoval do války s rakouskou armádou. Sourozenci měli ale jiné představy – chtěli bojovat po boku legionářů za svobodné Československo proti Rakousko – Uhersku:

„Otec se strýčkem nejprve bojovali na haličské frontě proti Rusům. Pak k nim přeběhli a zpočátku dělali rozvědčíky. Začal tam postupně vznikat sbor našich dobrovolníků, který samostatně bojoval proti Rakousko – Uhersku pod vedením Ruska," vysvětluje tehdejší okolnosti syn Josefa Prokeše, Zdeněk (88). „S ruskou armádou takto naši lidé měli významné zastoupení v bitvě u Zborova v roce 1917," doplnil.

Po bitvě začala zemí zmítat revoluce, ruští vojáci otevřeli frontu a utíkali. Z československých legií byl již sbor a muži museli bojovat o holý život. „Poslední bitva, ve které bojoval i můj otec, byla u Bachmače v roce 1918, ale tady už fronta proti Rakousku – Uhersku prakticky neexistovala, protože v Rusku zuřila občanská válka. Naši tam bojovali už jako legie pod vlastním vedením," dává dohromady souvislosti Zdeněk Prokeš.

Železnicí přes Sibiř

Tomáš Garrigue Masaryk tehdy vyjednal, aby se českoslovenští legionáři přepravili do Vladivostoku a odtud na západní frontu, kde by bojovali proti Němcům. Cesta po Transsibiřské magistrále od Kurska byla dlouhá více než deset tisíc kilometrů.

„Byla smlouva s bolševikem, že jim odjezd přes Sibiř povolí. Přesunovali se v šedesáti vlacích, ale bolševici je přepadávali. Od března 1918 do září 1920 žili ve vagónech. Západní mocnosti je chtěly využít v bojích proti bolševikům, ale naši chlapi chtěli domů. Tahle cesta trvala dva roky," popisuje osmaosmdesátiletý rodinný příslušník.

Ve Vladivostoku čekaly na československé legionáře francouzské lodě, které je odvezly do italského Terstu. Odtud se vlakem Josef Prokeš dostal do již dva roky svobodného Československa.

„Celou válku přežil bez zranění, ale jeho bratr František padl jako nadporučík ruských legií. In memoriam byl povýšený na kapitána," přiblížil osud strýce Zdeněk Prokeš.

Po návratu z války Josef Prokeš začal pracovat jako ředitel v českobudějovickém kině Grant. Roku 1925 se oženil a o rok později přichází na svět, už ve Veselí nad Lužnicí, jediný syn Zdeněk. V této době vznikla ve Veselí cementářská legiostavba, kam nastoupil také na post ředitele. Na něm se udržel do konce života.

Práce v říši

Zdeněk Prokeš vystudoval českobudějovickou stavební průmyslovku: „Ve třeťáku jsme byli nasazeni na půl roku do reichu. Přijel jsem 30. ledna 1944 a táta mi mezi dveřmi říká: Děda umřel, když jsi byl pryč, babička má pozítří pohřeb. A v březnu zavřeli tatínka. Pamatuji, jako kdyby to bylo včera," vzpomíná s tím, že otce ještě jednou viděl. Naposledy. „Byla to náhoda. Šel jsem ze školy Lannovkou na nádraží. Najednou vidím, že jde otec a z každé strany dva chlapi. Vedli ho z věznice k výslechu na gestapo. Vždy jsme na sebe koukli, ale nemohli jsme dát najevo, že k sobě patříme," popsal poslední setkání s tatínkem.

Poté Josefa Prokeše odvezli na pražský Pankrác, přímo na příkaz Karla Hermanna Franka (pozn. red: Rodák z Karlových Varů, nacista s hodností Obergruppenführera. Působil jako tajemník Úřadu říšského protektora). „Ve Veselí byl první revoluční národní výbor, který se založil. Přímo na rozkaz Franka byli jeho členové určení pro stanný soud, včetně mého otce," vysvětlil Zdeněk Prokeš, proč byl jeho otec odsouzený k smrti a pokračuje. „Vydali jsme se s maminkou do Prahy k tetě, kam přijela i moje sestřenice provdaná za Rakušáka. Domluvili jsme se, že půjde na Pankrác, jestli jí dovolí si s tátou ještě před popravou promluvit. Dne 26. května byla na Pankráci, v době, kdy byl souzený a popravený. Řekli jí, ať přijde druhý den, že jí vyhoví. To už byl ale tatínek mrtvý. Bylo mu padesát."

V tu chvíli to rodina netušila, to ještě věřila, že získala šanci se s Josefem rozloučit. Leč přišlo zklamání: „Sedíme, a najednou v rozhlase mezi jmény popravených slyšíme i jméno táty."

Němci ho popravili gilotinou, tělo spálili a rodině poslali pouze účet za rakev. Popela se nedočkala. Dostal se k nim ale dopis, ve kterém se se všemi loučí.
Zdeněk Prokeš po válce dohledal veškeré dokumenty, včetně záznamů s přesným časem popravy. Dva roky po smrti otce, když přišel na vojnu, mu připravil v Dobré Vodě vzpomínkový akt za účasti dalších legionářů.

Od Kurska do Vladivostoku

Českoslovenští legionáři v Rusku se měli na začátku roku 1918 přesunout od Kurska do Vladivostoku a odtud plout po moři do zákopů západní fronty. Zemí zmítala občanská válka a deset tisíc kilometrů dlouhá cesta po železnici se nakonec protáhla na dva roky.

Na první pohled se zdálo, že Rusové tento cíl československých legionářů podporují, nakonec ale měli posílit jednotky v bojích proti bolševismu. Naši vojáci se však vzepřeli a Transsibiřskou magistrálu ovládli.

Legionáři tedy strávili dlouhý čas v těpluškách, tedy nákladních vagónech, které byly upravené jako obytné, a to od února 1918 do léta 1920. Z některých vozů se staly kanceláře, kuchyně, pekárny, krejčovské i kovářské dílny. Byla tady umístěná i tiskařská dílna, která i za jízdy vydávala Československý deník.

Už na začátku cesty se věnovali odzbrojení. Tehdy Stalin telefonoval do Moskvy: „Čechoslováci se přepravují ne jako bojová jednotka, ale jako skupina svobodných občanů, mající u sebe známá množství zbraní pro svoji ochranu proti útokům ze strany kontrarevolučních živlů."

Poté začali Sověti na mnoha místech trasy pracovat na zdržení a odzbrojení československých legionářů. Po zatčení české národní rady v Moskvě vzešel rozkaz na kompletní odzbrojení Čechoslováků a už 25. května 1918 se začalo na magistrále bojovat. Bolševici ale na naše legionáře nestačili. Ti dobyli Jekatěrinburg, kde bolševici několik dní před příchodem legionářů povraždili carskou rodinu.

Československé mužstvo získalo mezinárodní věhlas, ale zahraniční pomoc se neodstavila. Dle plánů se legie měly stát intervenčním nástrojem na rozvrácení sovětské vlády a Rusko vehnat zpět do světové války. Naši legionáři si ale zvolili jinou cestu.

Rozloučení před smrtí

Milá drahá ženo 
a milovaný synu!
Dnes odpoledne ve 4 hodiny odcházím na věčnost podle rozhodnutí soudu, který mě uznal vinným. Loučím se s Vámi před smrtí a vzpomínám na Vás. Jak osud těžce a krutě dopadl na mne a Vám, milí, drazí, udělal takovou bolest.

Prosím za prominutí. Milovaná ženo, prosím Tebe, postarej se o syna, aby z něho vyrostl čestný, spravedlivý a věrný muž, aby byl ve prospěch lidské společnosti a platným občanem nastávající nové Evropy. Tobě děkuji za vše, co jsi pro mne jako žena vykonala, a odcházím s vědomím, že podle přání vše zařídíš, neb věřím v Tvé dobré srdce a ve Tvoji čestnost. Prosím Tě ještě, pozdravuj ode mne všechny rodné a také dědu, babičku a Tvé sestry. Švagrovi vyřiď, že ho nechám prosit, aby dohlédl na mého syna a byl jeho druhým otcem. Věřím, že žádost neodepře, a proto vzdávám jemu a jeho manželce nejsrdečnější díky.

Milý synu! K Tobě ještě poslední řádky. Tvůj otec odchází, dnes ještě nechápeš dosah celé události, ale uvažuj a přemýšlej a vyvaruj se zlých lidí. Matce buď oporou a pomocí, neb bude nyní na Tebe spoléhat, dělej rodině čest a buď přičinlivý a učenlivý. Snaž se, aby z Tebe vyrostl čestný člověk.
Líbá Vás v duchu a loučí se s Vámi, moje ženo milovaná a můj synu drahý – dědo, babičko, švagrová a švagře a bratře
Váš Josef a táta