Dům čp. 107 na viditelném místě mezi ulicemi Klokotskou a Martínka Húsky v první polovině 16. století patřil pekaři Matoušovi Švichovi (či Švikovi).
Rodiči tohoto nejstaršího známého majitele daného domu byli Markéta a Jan Švich neb Plzeňský z Vlašského mlýna, babička slula Marta Švichová rozená Marková. Jan i Matouš brzy zemřeli, dům byl roku 1555 prodán pekaři Šimkovi Thezaurovi. I on záhy zemřel a vdova Kristina rozená Slováčková se znovu provdala za ševce Jana Bílka, i ji však brzy zastihla smrt.

Po jistých dohadech ohledně dědictví se roku 1589 domu ujal syn Tobiáš Thezaur, který ho prodal v roce 1594 bratrovi Pavlovi. Jeho dědicové nemovitost prodali roku 1630 pekaři Václavovi Slavíkovi, jehož vdova Anna dům prodala mlynáři Matějovi Veselému. O tento obchod se však vedl dlouhý spor, navíc dnešní čp. 107 i s okolními nemovitostmi roku 1676 pravděpodobně vyhořely. Po Veselého smrti se vdova s pěti sirotky hlásila o své věno. V domě žil nájemník Jakub Setunský. Na mlýně Anna prodělávala, pole jí byla vykázána, ale neměla ani potah, ani pacholka, ani stodolu.
Vdova Anna nakonec uzavřela sňatek s mydlářem Janem Svobodou. V roce 1704 sice došlo k přátelskému porovnání se všemi jejich příbuznými, ale páni obecní starší si na Svobodu stěžovali. Každému nadával, o císařském rychtáři se vyjádřil jako o nespravedlivém soudci. Ještě roku 1713 neuposlechl obsílky a musel být předveden městským rychtářem k vysvětlení, že o zdejším vzácném magistrátu nedávno v Pražských městech potupně mluvil a též právní kličky s měšťany prováděl. Svoboda odpověděl, že mu to nikdo nemůže dokázat.

Ovšem kromě toho již v roce 1697 sepsal: „pasquil o ženách, že by ožralice býti měly.“ V tomto případě ale nepochodil. Jak na základě dobových dokladů připomíná historik Karel Thir: „Ženské mu vynadaly a ještě ho vzácný magistrát uvěznil.“ Svoboda tehdy strávil v rathouzním arrestu tři dny a tři noci. Roku 1721 tento bouřlivý mydlář zemřel.

Porovnání mezi vdovou Dorotou a dětmi nastalo v roce 1748. Domu s protějším zbořeništěm a lochem se ujal syn Václav Daňhel Svoboda, též mydlář s manželkou Monikou rozenou Ratajskou. V mydlářské živnosti zde pokračoval po roce 1774 František Fahri s chotí Dorotou. Jejich dcera Anna postoupila polovinu domu manželovi Františkovi Procházkovi a po něm dědili čtyři synové a jedna dcera.

V roce 1833 dům koupil v licitačním prodeji Josef Křemen, který ho roku 1840 postoupil synovi Františkovi Křemenovi. Dalším majitelem se v roce 1861 stal Emanuel Mendl. Firma C. Stölzles Söhne koupila tento dům čp. 107 v dražbě roku 1880, ale již o rok později patřil Adolfovi Mendlovi a na rušném místě nadále pokračoval pestrý život.

Počátkem 20. století náležel daný dům Františkovi Maredovi se ženou Annou. V jeho prostorách tehdy působil stavěč kamen Antonín Vlášek, dalším významným zdejším živnostníkem byl pekař František Hejný. V této činnosti pokračoval Emanuel Práger, který se svojí manželkou Marií v čp. 107 též bydlel. Na začátku dvacátých let zde řemeslo provozoval ještě řezbář František Kvasnička. Ten však v daném domě nežil, stejně jako tehdejší paní domácí Anna Maredová.

Ve třicátých letech čp. 107 vlastnili manželé Karel a Marie Duškovi, kteří zde nejen bydleli, ale především nadále vedli pekařství. Dalšími obyvateli domu byli František Pařízek se ženou Marií, provozující zde drobný prodej koloniálního zboží. Jinak řečeno, na uvedeném frekventovaném místě se vždy nacházely obchody a živnosti s rušným provozem, odkud zaměstnanci společně se stálými i náhodnými zákazníky měli přehled téměř po celé Klokotské ulici jakožto jedné z hlavních dopravních tepen starého táborského města.

Tento trend pokračoval až do padesátých let. Teprve s postupným „usínáním“ starého města ztichl i obchodní ruch v čp. 107. Pouze veliká, prázdná a zaprášená výkladní skříň dlouho poté připomínala domácím i turistům, že cestou od Bechyňské brány na Žižkovo náměstí bývalo živo.
V posledních přibližně dvou desetiletích se však ulice historického centra Tábora pozvolna probouzejí, třebaže poněkud jinak než za našich dědů a pradědů. Ale i takový bývá vývoj. Klasickým příkladem je právě dům čp. 107. Hodnocení jeho současného využití však již musíme ponechat kolemjdoucím, i tentokrát z řad místních i turistů.

Stanislav Zita