Útlý profil, omítka plná psaníček. Domeček na Parkánech září na široké okolí, ale nyní je pustý.

Nemovitá kulturní památka na památkově chráněném území, 150 metrů čtverečních domu čísla popisného 181 patří majitelce benzínové stanice v Klokotech Wágnerové.
„Dům teď prodáváme. Chtěli jsme tam mít do budoucna místo na drobné podnikání, například prodejničku. Situace a zájmy se ale změnily. Máme firmu, konkurence je veliká a nebyl by na vedlejší aktivity čas. Po zvážení jsme se rozhodli takto,“ říká Drahomíra Wágnerová.
Wágnerovi budovu koupili v dražbě. Cesta ke koupi však byla spletitá.

„V dražbě jsme příliš neuspěli, před námi bylo mnoho zájemců. V průběhu roku však tak dlouho z nejrůznějších důvodů odpadali, až nakonec přišla řada na nás. Je to krásný plac se dvěma parkovacími místy. To na Starém městě jen tak nenajdete,“ popisuje majitelka. Vlastní ho zhruba pět let.
„Je to škoda, já byla v rodině proti prodeji. Ale jsem jediná, která má nemovitosti ráda. Baví mě. Mamka se sestrou na to však moc nejsou,“ podotýká dcera Monika Kutilová, která se o budovu starala. Za ní se opravila střecha, vodoinstalace i elektrika.

„Do sklepa jsem nainstalovala čerpadlo, které při větších deštích odčerpává vodu. Je mi ovšem záhadou, že s každým nájemníkem zmizelo. Myslím, že obecně nejsou nějaké zásadní opravy zatím třeba. Dole je možné objekt komerčně využít a nahoře bydlet. Bylo by fajn, kdyby ho měl nějaký právník nebo kadeřník,“ dodává Kutilová.

Dům je na prodej tři měsíce. Zprvu se zájemci příliš nehrnuli, nyní jich několik je.
Objekt byl v 16. století propojen s číslem popisným 180. Touto dobou je však uváděn jako spáleniště, pravděpodobně po požáru v roce 1532. Vlastnil ho Václav Vodák, následně Matěj Šiška. V roce 1601 ho koupil Václav Dvořecký, majitel sousedního domu č.p. 179. Renesanční podoba objektu č.p. 181 pochází zřejmě z roku 1559, i když údaj je nepodložený.

Po třicetileté válce se domy osamostatnily, až na č.p. 181. To mění rychle majitele – kvůli zbořenému stavu ho zřejmě za mrzký peníz kupuje kde kdo. Podle historika Thira došlo k obnově renesanční podoby domu v roce 1699, a to zedníkem Jiřím Zemanem. V roce 1921 archiv stavebního úřadu uvádí opravu průčelí, ale o sedm let později se situace nezlepšuje a majitel ho chce dokonce zbourat.

Už tehdy to však úřad zamítá z důvodu památkové hodnoty. Povoluje se pokrytí polovalby eternitem a šindelem, vybudován je sklep. Uvádí se sgrafito na přední straně domu i podobné rozměry objektu těm dnešním. V lednu 1938 se kolauduje zobytnění prostorů.
Budova pak byla léta města. To ji pronajímalo soukromým subjektům. Obývali ji nájemníci, night klub, fotografka i restaurace.

„Kvůli nočnímu klubu dům město na popud nespokojených obyvatel prodávalo. Bylo v něm pak vše možné, jenže nájemci nebyli zrovna spolehliví plátci. Nakonec jsme tam udělali také noční klub, z recese. Byl to tedy spíše penzion, ale… Bylo mi jedno, co tam kdo provozuje, hlavně že alespoň platí, jak má,“ uzavírá Monika Kutilová.

David Peltán