Občas se o ní mluví jako o neřízené veselské střele. Když se jí totiž něco nelíbí, dává to bez váhání najevo. A dost nahlas. Marie Hadravová má pro strach uděláno. Před třinácti lety zakotvila ve veselském infocentru a loni prorazila do politiky. Odjakživa ji totiž zajímají věci veřejné a mandát v městském zastupitelstvu jí skýtá alespoň malou možnost do nich aktivně zasahovat. Veseláci v ní určitě najdou zastání. Je totiž patriotkou, která se prý nikdy nenabaží krásy, když vyrazí z města přes lesy na Jemčinu…

Začneme odzadu. Jaká byla vaše cesta do politiky?
Vzhledem k tomu, že ve Veselí žiju od narození, potkávají mě věci veřejné každý den. Také v infocentru, kde pracuji, se člověk denně setkává s lidmi, a tak je neustále o čem přemýšlet. Je spousta oblastí, kde by se dalo leccos vylepšit. A to byl nejspíš hlavní impulz k tomu, abych šla do politiky. Nezůstat u toho, že jen něco kritizuji, ale pokusit se s tím něco dělat.

Kandidovala jste za hnutí Ženy pro město. Založila jste ho vy?
V podstatě ano. Ale už dřív jsme se o tom s některými dalšími ženami bavily, a tak to vzniklo tak nějak spontánně.


Čím si vysvětlujete takový úspěch u zcela nového hnutí?
Měly jsme konkrétní program bez nereálných slibů. Všechno bylo založené na věcech, které by se daly poměrně jednoduše realizovat. A možná že právě na tohle lidé slyšeli.

Tvrdíte, že jste se vždycky zajímala o dění kolem vás. Vyplývá to z vaší povahy?
To bych ani neřekla. Spíš mám možnost setkávat se s mnoha lidmi odjinud a vidím, jak lze některé věci dělat snadno a bez větších finančních nároků. Je to založené hlavně na nadšení a vůli. Vidím, jak se ve srovnatelných městech dají dělat úžasné věci. Když je potřeba více peněz, vím, že se dají sehnat za pomoci různých grantů, fondů nebo nadací. Pokud člověk něco chce udělat, a udělá maximum, může se to podařit.

Už léta pracujete v infocentru. Jak jste se k němu dostala?
Asi rok jsem pracovala na úřadě na odboru organizačním, v té době šla pracovnice informačního střediska na rizikové těhotenství. Ze dne na den se tento post uvolnil, město vypsalo konkurz, ale nikdo se do něj nepřihlásil. Z legrace jsem říkala, že snad do toho budu muset jít sama. Přišlo mi totiž, že tak zajímavé místo a tak pestrá práce se přeci nenabízí každý den. Tak jsem se přihlásila, a vybrali mě. A když jsem tuhle práci začala dělat, pocítila jsem, že je to něco pro mě. Že je to zkrátka to pravé ořechové. A už jsem tady šestnáct let. Právě připravuji 189. číslo našeho měsíčního zpravodaje Veselsko. Pokaždé je to do poslední chvíle dost napínavé, vyžaduje to spoustu času po večerech, někdy i o sobotách a nedělích. Uvědomuji si, že je to obraz našeho života, snažím se, aby byl obsah zpravodaje pokud možno co nejpestřejší. Snad se to mně, mojí kolegyni i celé redakční radě daří.

Není to ale trochu mimo váš obor?
Po střední škole jsem se hlásila na zahraniční obchod a cestovní ruch, ale v té době nebylo možné se na podobné obory dostat bez protekce, takže jsem vystudovala statistiku. Ale právě cestovní ruch, jazyky a práce s lidmi mě vždycky lákaly, takže cesta do infocentra byla pro mne rozhodně krokem správným směrem.

Přišly někdy chvíle, kdy jste s tím chtěla seknout?
To ani ne. Tak zle nikdy nebylo. Zpětně si ale uvědomuji, že jsem kvůli své práci ošidila svoji rodinu, svoje tři děti o hodně času. Tam mám pocit dluhu. To ale vidím až teď, když se ohlédnu zpátky. Doufám však, že mi to odpustily.

Čím jste chtěla být jako malá?
Měla jsem hodně ráda děti, takže jsem si představovala, že by ze mě mohla být učitelka v mateřské škole nebo vychovatelka. Tak jsem si to alespoň částečně splnila, když jsem si pořídila svoje tři ratolesti.

U dětí zůstaneme. Alespoň obrazně. Stojíte za spoustou veselských akcí. I Betonový muž je vaše dítě?
Nejsem jeho tvůrce. Možná že jsem ale měla podíl na tom, aby ve Veselí nezanikl. Když ve městě skončil národní podnik Prefa, najednou ho neměl kdo uspořádat. Šla jsem se zeptat vedení města, co s Betonovým mužem bude, kdo ho teď bude dál pořádat, ale nikdo se k tomu neznal. Došlo mi, že pokud ve Veselí zanikne taková akce, tak nebudu mít do srpnové sportovní rubriky co dát. Už jenom proto, abych tu rubriku měla čím zaplnit, jsem se pokusila akci udržet. A povedlo se to. Takže je to vlastně tak trochu adoptované dítě.

Jaké další veselské akce vám vděčí za záchranu nebo přímo za vznik?
Dala jsem podnět pro vznik Jara na Blatech. Předchůdce této akce – předseda turistického oddílu ji pořádal na první jarní den. Pak se ale dvakrát po sobě stalo, že sněžilo a kromě pár skalních účastníků nikdo nepřišel. Přesunuli jsme akci na květen a název už přišel sám od sebe. Stalo se tradicí, pravidelně se schází kolo dvou stovek lidí a letos se bude konat už 11. ročník.

A co Veselská hodinovka?
Opět vznikla spíš z nouze. Pro změnu v červenci nebylo co dát do sportovní rubriky. Napadlo mě, že bychom mohli zkusit plavat v pískovně, nazvala jsem to Veselskou hodinovkou s tím, že se bude rekreačně plavat přes jezero tam a zase zpátky a čekala jsem, jestli někdo přijde. Sehnala jsme pár sponzorů, takže jsme pro vítěze měli připravené i zajímavé ceny, a pro jistotu jsem pozvala i pár známých pro případ, že by se nikdo nechytl. Takhle v pár lidech se plavalo několik let. Pak jsem oslovila rekreační zařízení Alpa na Krkavci, které využívají hlavně sportovci. Ti dodali dalších pár účastníků a hlavně pomohli s organizací. Ale pořád se mi to zdálo málo. Zkusila jsem se obrátit na Český svaz dálkových plavců, jestli by neměli zájem si u nás zaplavat, protože jsem přesvědčená, že naše pískovna skýtá pro plavce přímo exkluzivní podmínky. Slovo dalo slovo, přijeli se podívat a další ročník už zařadili do Českého poháru dálkových plavců. Dodali rozhodčí, přijeli plavci z celé republiky a najednou se závodu neúčastnilo pět deset plavců, ale šedesát. A loni už jsme tu měli dokonce okolo stovky plavců. A to se vracím znovu k důvodům, proč jsem založila hnutí Ženy pro život. Moc mi záleží na tom, aby se podmínky na pískovně zlepšily. Pokud se nám tady sejdou plavci z celé republiky, a my jim tam neposkytneme ani slušné sociální zázemí, je to pro ostudu. První krůčky už se realizují.

Udajně má i Vodácký triatlon zajímavou historii…
Ten vznikl před devíti lety z podnětu pana Vladimíra Komárka, jehož přátelé z Kalifornie tu právě byli a pospíchali domů kvůli jejich vodáckému triatlonu. Pan Komárek pravil: Kam byste jezdili, uděláme triatlon tady. A tak přišli k nám, jestli by to bylo možné a jestli máme o akci zájem. Okamžitě se mi nápad zalíbil, podpořili jsme ho a Vodácký triatlon patří již devět let k nejvýznamnějším sportovním akcím pro širokou veřejnost. Koná se u příležitosti Dne epilepsie a je zároveň mistrovstvím ČR lékařů ve vodáckém triatlonu.
To jsou samé sportovní akce. Vy sama jste sportovcem? Máte to v rodině?
Sportuji málo a pouze rekreačně. Nicméně Veselsko nabízí ideální podmínky pro cyklisty, plavce, turisty, běžce… Jsem tedy sportovcem nikoli díky rodinné tradici, ale díky místu, které mne obklopuje. Odjakživa jsem milovala projížďky na kole a mám pocit, že se nikdy nenasytím té nádhery, když člověk vyrazí přes lesy směrem na Jemčinu. To jsou tak nádherná místa…

A vedla jste ke sportu svoje děti?
To přišlo tak nějak samo. Oba synové i dcera se rekreačnímu sportu věnují. Můj starší syn absolvoval Betonového muže už ve svých jedenácti letech. To jsme pořádali tuším 14. ročník a já vzala syna s sebou, aby měl o víkendu nějakou náplň. Viděla jsem, jak ho láká, aby to zkusil. Byla ve mně malá dušička, hlavně kvůli tomu plavání. To se ještě neplavalo spořádaně tam podél napnutého lana a zpátky podél druhé strany, ale chaoticky, jeden přes druhého. Martin to ale absolvoval a stal se tenkrát nejmladším účastníkem. Mladší syn už také tento titul získal, absolvoval i Veselskou hodinovku. Já se stále na „betoňáka“ chystám, třeba se mi to letos konečně podaří.

Jste rodačka. Jak se dnes ve Veselí cítíte?
Obávám se, že ten největší rozkvět města jsem bohužel nezažila. Za první republiky tu býval údajně tak bohatý spolkový život a tak úžasná atmosféra, že Veselí bylo tehdy ve světě považováno za malou Paříž. To jsem zaslechla od jedné staré učitelky francouzštiny v Praze, která do Veselí v té době jezdila. V kontrastu s touhle pověstí vám musí zákonitě skutečnost, že město prodalo kino, připadat jako obrovský a neodpustitelný krok zpátky, se kterým jsem se dosud nesmířila a moc mě mrzí, že jsem se nepokusila něco Jakýmiproti tomu udělat.

Jakými neduhy podle vás trpí malé město, jakým je Veselí nad Lužnicí?
Mohlo by mít rozhodně větší rozpočet. Ale snad se blýská na lepší časy a přerozdělování peněz by mělo být v budoucnu pro menší obce a města spravedlivější než dosud. Další věc je komplex malého města, který možná často dřímá v každém z nás. Tím jsem nakonec trpěla i já, když jsem v infocentru začínala. Říkala jsem si, co můžeme lidem nabídnout, jak můžeme konkurovat těm větším městům. Tak to ale není. Všude je co nabízet. Jde o to, jakým způsobem to nabízíte a že za vším musí být vidět práce a především nadšení pro věc.

Co Veselí a povodně? Nenapadlo vás někdy, že byste kvůli téhle hrozbě město opustila?
Povodně beru jako přírodní živel. Bylo to hrozné, ale s pomocí jsme se z toho nějak dostali. Paradoxně však po nich Veselí zkrásnělo. Zbarvilo se. Šeď, která před povodněmi v ulicích převládala, nahradily barvy. Fasády prokoukly, domky ožily. Takže kdybychom se mohli řídit příslovím, že na všem špatném se najde i něco dobrého… V kulturním úpadku města vidím větší problém. Čekáme, jestli se zrealizují slibovaná protipovodňová opatření, jestli to nějak pomůže. Jak už ale ukázal projekt Flamis, pro Veselí neexistuje jednoduché řešení.

Vraťme se k politice. S čím jste do ní šla?
Šla jsem do ní s tím, abych se pro příště pokusila zabránit krokům, které například vedly k prodeji kina. Jedním z bodů programu Žen pro město bylo i zapojení našeho města do sítě tak zvaných Zdravých měst, kde o podobných věcech rozhodují všichni lidé a ne pouze zastupitelé. Podobně jako se to udělalo, když šlo o Lidl. Měli bychom se učit respektovat veřejné mínění a pracovat s ním.
Někdy vás přezdívají neřízenou veselskou střelou. Dostala jste se někdy kvůli své prostořekosti do potíží?
Neřízenou střelou se necítím. Do potíží jsem se dostala právě kvůli Lidlu, kdy jsem proti němu otevřeně vystoupila i na zasedání zastupitelstva. Jsem ale přesvědčená, že jde o názor většiny a postoj města se mi zdál přinejmenším neutrální nebo dokonce vyhýbavý. Do poslední chvíle nebylo jasné, jestli stavbu supermarketu v centru Veselí bude podporovat nebo ne. Nakonec to vyřešil sám řetězec, když od smlouvy odstoupil. Tehdy jsem se tím trochu do potíží dostala, ale byl to jen další impulz k tomu, abych zkusila jít do politiky a hájila zájmy většiny lidí a zdravý selský rozum.

Jaké máte plány, cíle, sny…
Aby nejenom mě, ale i lidi kolem práce bavila, aby měli pocit, že má smysl a a pociťovali ze své práce spokojenost. Je jedno, jestli jde o velké věci nebo jen o ty malé.

Co byste popřála Veselákům?
Aby město vzkvétalo, aby se nesnižoval počet jeho obyvatel, aby tu lidé nacházeli pracovní uplatnění. Zkrátka aby to bylo dobré město pro život. O to se ale musí hodně zasloužit sami.