Po třicetileté válce se již dvakrát slitoval císař nad svými poddanými z Tábora a odpustil jim dluh dvou tisíc zlatých, nazývaje to darem. Táborští, jako by si řekli, že opakování je matka moudrosti anebo do třetice všeho dobrého, se rozhodli z Leopolda I. vytáhnout zase nějakou finanční úlevu.
A poněvadž už s ním dvakrát hráli o dva tisíce zlatých a  pokaždé dosáhli svého, rozhodli se ho roku 1678 o tuto částku požádat znovu. I poslali svému zástupci do Vídně další žádost, aby jim ji u císařského dvora prosazoval neboli řečeno termínem té doby – „fedroval".

Třetího března následujícího roku jim ale jejich agent z Vídně vzkázal, ať s takovou žádostí počkají, až o podobnou věc požádá přes českou místodržitelskou kancelář ještě někdo jiný. Pak se to pošle císaři najednou.

Táboráci v té době měli beztak jiné starosti než spřádat dlouhé působivé věty o císařskou půjčku.
Do monarchie se znovu vplížil mor. Horečka, bolení břicha, mohutné zduření uzlin v podpaží a tříslech a do týdne nebožákovi zazvoní umíráček, bude-li ještě kdo, aby jím zacinkal. Modlete se k Bohu, radili kněží, a když to  nepomohlo, odvětili svým ovečkám, že na ně Bůh seslal trest za jejich hříchy a nezbývá než pokorně čekat na svůj osud. Vykuřujte svá obydlí jalovcem a sírou, vyplachujte si ústa octem, požívejte očistné střevní nálevy anebo buďte alespoň pevné a klidné mysli, radili bez úspěchu tehdejší lékaři. Nakonec před morem sami hromadně utíkali.

Černá smrt kosila lidi bez rozdílu ve městech, na vsích i na samotách. Nejvíce se zažírala do chudáků žijících ve špíně, ale ani napudrovaní boháči  si  před  ní  nebyli  jistí.

Zrovna tak ve Vídni. Tam ze sebe v horečkách a bolestech vydalo poslední vzdech dvacet tisíc lidí. Vídeňan číslo jedna té doby, císař Leopold I., uprchl před neviditelným vrahem do Prahy. Avšak mor pak došel až tam, nejmilostivějšího císaře chvála Bohu ušetřiv.

Pryč s nečistotou!

I v Táboře věděli, jaký nepřítel se blíží. Tentokrát ho nezastaví opevnění, jež od války tak houževnatě budují. Pomůže jedině čistota. Zavřít brány, nepořádky uklidit, všechno vyčistit a dobře kontrolovat každého příchozího. Zakašle-li nebo se bude divně potit, ať  táhne, odkud přišel!
Městský zápis ze 16. června 1679 o tom přináší takovýto rozkaz:

„Branní a fortnýři mají k ouřadu Jeho milostivého císařského pana purkmistra povolání býti a má jim pod pokutou šatlavy dostatečně nařízeno bejti, aby chodců a žebráků branama ani fortna-ma do města dříve nepouštěli, dokud napřed testimonia jejich buď  při ouřadě nebo při panu Nogrellovi neukáží.

Týž branní a fortnýři mají klíče jak ve dne, tak v noci při ouřadě Jeho milostivého císařského pana purkmistra zachovávati, a ne za sebou, mimo brannýho od Nové brány, a to ku potřebě Jeho milosti císaře."

Devatenáctého června: „V druhém punktu strany hnojův a neřádův při městských zdí ležících mají dva páni starší obecní takové místa opatřiti a je poznamenati a to do rady složiti, těm pak pánum sousedům, kterým takový hnoje přináleží, ukládá se termin do dvou neděl, aby hleděli dáti takový odvézti; pakli by se v tom čase to od nich nestalo, má při panu ouředníkovi to nařízeno býti, aby takový hnoje na obecní neb špitálský pole odvézti dal."

A příkazy pokračují. Čistotu, čistotu!
Třicátého června: „Strany těch rumů a návozů při zdech městských ležících mají býti ti  páni sousedé, kterým to přináleží, povoláni k ouřadu Jeho milostivého císařského pana purkmistra a tu dostatečně napomenuti, aby od ac-tum dnešního dne jak nejdříve to dali odvézti."

Devatenáctého července: „O Jiřího Jelínka žádosti o vystavění v domě jednoho nového komínu poodkládá se s tím až do příjezdu pana primátora ložního, jsouce takový dum velmi zruinyrovaný a tejkajíce se tu taky se zdima městskýma."
Desátého července: „Kateřině Plausovej, věznici, má se oznámení učiniti, že actum dnešního dne až do příští soboty v šancích zdejších, tu kde jí místo

vykázáno bude, dělati a pracovati, a pak vystání toho má skrze právního posla ven z města vyvedena býti."
Do Tábora přestala chodit pošta. Kdoví co by s sebou přitáhli postilióni jezdící krajinami. Podle zápisu ze 30. července strážce brány vyhnal kočího poštovního vozu a bylo při tom hodně křiku z obou stran.

Uzavřete fortny

Mor ještě Táborsko nezasáhl, ale o jeho hrozném řádění se vědělo. A proto 12. července následuje celý soubor příkazů:
1. Aby varta na obouch branách se fortificirovala, v noci pak ale všichni na Novou bránu do wachtstubnu dirigováni byli.   2. Pokudž dáleji něco více nebezpečného proslejchati se bude, mají se obě fortny zavříti.  3. Páni čtvrtní hejtmané mají každý svou čtvrt obejíti a visitirovati, kdo z pánův sousedův povrchní a poboční zbraň má neb nemá a poznamenání jednoho i druhého k ouřadu Jeho milostivé císařské páně purkmistrovské mu složiti a při tom taky jednoho každého z pánův sousedův, kteří by opatřenou zbraň neměli, aby se takovou co nejdříve zaopatřiti hleděli, jakož i taky i vody v nádobách před domy svýma měli, naříditi mají…"

Josef Musil