Na samém konci 17. století tedy v Táboře neobtěžoval nozdry sousedů močovinový pach z obecní výroby ledku a obyvatelé si v poklidu žili ve svých radostech i starostech. Stále se jim nechtělo chodit do služeb a stále jim vadilo, že pasáci pasou dobytek ve městě, i když obojí se už tolikrát řešilo.

Například 28. února 1696 tehdejší zapisovatel bez příkras uvádí, že se stala opět „škoda na šancích od svinského skotu", zatímco měšťané znovu žádají, aby nemuseli chodit na hlídky. Třetího července dostávají stejnou odpověď jako předtím:

„Jest snešeno, poněvadž město bez varty nemůže býti a varta, když se s nima upřímně zachází, tak brzo na měšťana nepřijde než v kolika nedělích, že těch varet osvobozeni býti nemohou; však každý pan purgmistr má na to bedlivý pozor dáti a brannýmu naříditi, aby žádných pacholat na vartu nepřijímal, neb buďto samy sousedy aneb na místě jich dostatečné chlapy."

Podle této informace se měšťané nepoučili z nešťastné nehody, kdy za sebe poslali do služby děti a jeden chlapec tam zastřelil druhého. To bylo tehdy nářků, že nic takového už se nesmí opakovat!

A vida, nepoučitelní měšťané i nadále posílali nezletilce na městskou stráž. Tomu je třeba udělat rázný konec. Strážce brány prostě nesmí děti na hlídku přijmout. Tečka, punktum.

„Sám pak branný aby taky nevartoval," pokračuje zpráva, „ale svou službu vyhlížel, též čtvrtním hejtmanům nové rulle varetní mají se učiniti, aby podle nich, tak jak zapsáni budou, měšťany i neusedlý na varty dávali a jich nepřekládali, mnohem méněji některých pak z ouplatku nevypouštěli, a kdyby na některýho to shledáno bylo, má hned ze služby čtvrtního hejtmanství svržen býti a jiný se zvoliti."
Hle, poznáváme další způsoby, jimiž se měšťané snažili zbavit své hlídkové povinnosti – úplatky strážci brány, aby hlídal místo nich.

Proti hostinskému

O úplatek se zřejmě nepokusil Jakub Sebenář, když žádal, aby si postavit stodolu před svou hospodou na obecním pozemku směrem k Jordánu. Anebo pokusil, a nebylo mu to nic platné. Čtyři sousedé se postavili proti. Jejich námitka, že tam stodola stát nemůže, jelikož tam nikdy předtím nestála, má myslím takovou argumentační přesvědčivost, že se proti ní vlastně nedá s ničím vyrukovat.

„Pan Jan Procházka, p. Ludvík Hubatius, p. Danyel Kheil a p. Jiří Pauš," vyjmenovává zpráva z 23. března 1699, „učinili relací, kde jest chtěl p. Jakub Sebenář místo obecní pro vystavení stodoly sobě postoupené míti (před jeho hospodou na tom place k Jordánu), podle kteréžto jich relací a pozorujíce to, že v těch místech od starodávna nikdy podobné stavení nebyly, a tak blízko šancův nějaké stavení učiniti se nedopouští, a bez toho takměř žádných obecních míst prve není na předměstí Novobranském mimo toho, které by k všelikým potřebám obecním se potřebovati mohlo, a paní Alžbětě ovdovělej Hubatiusovej (pozn. Ludvík Václav Hubatius z Kotnova zemřel 14. listopadu 1696) příjezd k stodole jejích sirotkův by se hindroval a překážka toku vody od jejího dvora snad by se činila, proti čemuž ona nepochybně sama by protestirovala, jest témuž p. Sebenáři takové místo denegirováno." A to znamená popřeno.

Nestavět u šanců

Ctihodným odpůrcům stavby by se dalo k dobru přičíst, že nechtěli mít stodolu poblíž šanců. Z hlediska obrany města by to dávalo smysl. Vždyť v dávných dobách, kdy například k Táboru přijížděl se svým vojskem Jiří z Poděbrad, obránci města pro jistotu zapalovali stodoly v blízkém okolí, aby nebyly pro dobyvatele ku pomoci. Jenomže proč takhle jednat nyní, kdy se za slavná vítězství rakouského vojska nechávají sloužit Te Deum?

U příležitosti jedné takové oslavy 21. října 1697 se dostalo zvláštní pocty právě jednomu z odpůrců stavby, Ludvíku Hubatiusovi. Získal hodnost hejtmana městské ozbrojené jednotky. Hejtman byla tehdy vyšší šarže než poručík, odpovídající dnešnímu kapitánovi. Do důstojnického stavu byli spolu s ním jmenováni pánové Jan Schwartz coby poručík a Matěj Krupička jako praporečník.

Pro zajímavost, tyto hodnosti se tehdy uváděly jako leutenandt a fendrych. Leutenandt, někdy česky zástupník, byla hodnost vyšší než fendrych a nižší než hejtman. Dnes by byl fendrych podporučík, ale v tehdejší armádě se termín podporučík ani jeho německý ekvivalent nevyskytoval a rovněž ne hodnost nadporučíka. Tyto hodnosti totiž rakouská armáda zavedla až roku 1748 a dočasně jimi nahradila hodnost poručíka.

Hejtmanovo slovo

Zpět k naší stodole. Slovo pana hejtmana Hubatiuse má docela jinou váhu než hostinského Sebenáře. A když si dáme vedle sebe dvě jména Hubatius a vdova Hubatiusová, dojdeme k pravé příčině, proč si Sebenář nesměl postavit svou stodolu. Asi není příliš pravda, že čtveřice slovutných odpůrců předpokládala, že by pak Hubatiusová proti výstavbě protestovala. Ona prostě při rodinné návštěvě řekla Hubatiusovi, že tu stodolu nechce, a proto už nemusela dávat písemný protest. Jak byla ta doba podobná dnešní…

Nicméně tehdejší správa města dělala i záslužné věci. U Hradské brány nechala vystavět sýpky. Snad si čtenář vzpomene, že sýpky na hradě vyhořely a v jejich prostorách chtěl vyrábět ledek výrobce výbušnin, pan Servacius. Tehdy mu to konšelé zatrhli namítajíce, že sýpky nechají opravit. A místo toho tam zřídili obecní salitrnici neboli výrobnu ledku, jež ale neměla dlouhého trvání.
Nakonec tedy svému slovu dostáli a sýpky vyrostly. A zrovna tak nový samotížný mlýn na zajímavém místě – u šatlavy.

Josef Musil