Bronislawa Katonová (70) z Tábora ovdověla před 21 lety a před stejnou dobou odešla i do důchodu. Spokojený a skromný život jí před dvěma a půl lety ukončil záchvat mozkové mrtvice. „Ochrnula jsem na pravou polovinu těla, vůbec nechodím. Zároveň mám silnou cukrovku, která mi způsobuje postupné odumírání nervů v nohách a kříži. Nohy mi otékají a často se potýkám s bércovými vředy. A stále se přidávají další nemoci,“ říká.
Celkový důchod, s nímž musí od letoška vyjít, činí 7106 korun. Oproti loňsku si polepšila o 300 Kč. Zároveň jí ale vzrostl nájem z bytu.
„Teď budu platit 4900 korun,“ prozrazuje. „Na osobní výdaje mi zbývá jen 2200 korun. Užila bych si jich, kdybych byla zdráva. Já ale musím doplácet na léky. Denně totiž užívám dvaatřicet léků a píchám si inzulín.“ Za léky žena zaplatí tři až čtyři tisíce korun měsíčně. Výdaje na nájem a léky tedy přesahují o necelé dva tisíce její příjem. Bez léků ale nemůže žít. Bez jídla a střechy nad hlavou také ne.
„Prodala jsem vše cenné, co jsem doma měla. Finančně mi také pomáhá dcera, která žije ve Varšavě. Zrovna tak je pro mě nepostradatelná pomoc dobrých přátel. Sousedka mi zadarmo vaří a přináší obědy. Další přátelé mi uklízejí byt, nakupují a pomáhají mi s osobní hygienou.“
Současná reforma by částečně mohla sevřít hrozivě se rozevírající nůžky příjmů a výdajů nemocné důchodkyně. Pomohlo by, kdyby ročně za všechny doplatky na léky a lékařskou péči vydala jen stanovených pět tisíc.
„Nic bližšího o téhle záležitosti nevím, nikdo mě neinformoval,“ říká s povzdechem Katonová. „Vždyť by mi mohli z ministerstva poslat třeba jen nějakou brožurku, abych věděla, jak si nyní počínat. Chodit sice nemůžu, ale hlava mi stále myslí!“