Zato je jasné, kdo se připojí k čeledínu Matoušovi a jeho ženě, aby nosil mrtvé, „pokudž by Pán Bůh co dopustiti ráčil", jak malebně připojil městský písař. Nezáviděníhodný úkol připadl pacholkovi dlouhému Jirkovi, Jiříku Kleštinovi a Petru Vaněčkovi.

Druhého října se dali do díla, zatímco biřicové hnali z Tábora ty, kteří určenou práci nechtěli dělat. A zase písař píše seznam lidí: „Josef Jouza, Pavel podruh, z Alexandrovic chalupy podruh, z rybákovic chalupy ten obdankovaný voják, a ze starý počty podruh, poněvadž se k ničemu potřebovati dáti nechtějí, ale rozschovávali se, mají pryč z města býti."

Kéž to není mor, Bože, kéž to není mor, šeptají si lidé. Ale kdyby se přece prokázalo, že černá smrt se už protáhla štěrbinami v branách do města, bude se muset ke krchovské partě čeledínů připojit i duchovní. Ten se snad před svým úkolem neschová, jako to udělala čeládka.
Radní zprávu oznamují rovnou, ať se místní velebníčci stačí duchovně připravit, že jeden z nich třeba ponese svou kůži na trh. „Pokudž by Pán Bůh všemohoucí jaký mor dopustiti ráčil, duchovní osoba, která by k nemocným docházela, má zůstávati na tej chalupě proti krchovu u Sv. Jakuba, a na vychování týhodně po tři fr. míti."

A je tu udání. Hyenismus. Pan Soukup vzal nějaké šaty a peřiny z domu nebožtíka pana Čecha. Navíc se na Soukupa provalilo, že prolézal zakázané domy Jiřího Janečka, Lidmily Forsterové a neméně smutně proslulý dům Salazarových.

Možná to nepobral právě Soukup, ale zmíněné šaty a peřiny se našly. Radní rozkázali, že prádlo se má pobrat a spálit někde za městem. Kdo ho měl odnést a jestli Soukup dostal nějaký trest, o tom zápis mlčí.

Schránka pro židy

Pořád se ještě neví, jestli se náhlým úmrtím má říkat mor. A kdyby tu ještě přece jen nebyl a najednou udeřil, které obyvatele by zahubil jako první? Radní si tuto otázku kladou proto, aby vypracovali nějaký plán ochrany. I když, ochrany; jak se vlastně bránit něčemu, co není vidět?

Jejich otázky jim zodpověděli právě ti, kteří se báli nejvíc. Židé. Možná se tolik nebáli, ale nechtěli, aby v případě zkázy ležela jejich těla ve stejném kutlochu jako těla křesťanů. Radní by to napadlo možná taky, ale židé je v úvahách předešli. Prosili velectěnou radu, aby směli mít nějakou schránku (ano, takhle to řekli) pro případné ukládání nemocných z jejich řad.

Osmého října na schůzi písař zapisuje: „Od vzáctného Magistrátu král. města H. H. Tábor na snažnou neustálou žádosť židovstva ve zdejším král. městě Táboře obytného –" a nyní zase známá formulka – „pokudž by Pán Bůh všemohoucí zdejšího města v tyto nebezpečné časy od morové rány milostivě chrániti a opatrovati neráčil, a táž morová rána mezi nadepsané židovstvo se dostati měla, aby pro své nemocné a touž morovou ranou trefené, domácí toliko, lidi nějakou schránku na místě nějakého lazaretu míti mohli, povoluje se, aby na svém hřbitově tu, když vyslaní páni starší obecní příhodné místo vyhlídli a vykázali, to jest v prostřed toho jejich hřbitova právě pod tím místem, kde se pochovávají, nějakou takovou prostou schránku anebo boudu udělati sobě dáti mohli."

Ale pozor, pánové, naši židé jsou naši židé, jenže znáte tu jejich krev odjinud. Přespolní budou třeba chtít šetřit, začnou nám sem pašovat svoje choré, třeba kvůli tomu sáhnou i hlouběji do měšců a kdo ví, jestli jim v tom ti naši nepůjdou na ruku. Tohle se musí táborským židům včas a výslovně zakázat. Radní zákaz nazvali „slavně obmezená vejminka". A takto zněl: „Předně aby do takové schránky neb boudy žádných cizích a přespolních židův, jakýho by ti koli věku a pohlaví byli, zdravých ani nemocných pod jakýmkoli vymyšleným spůsobem přijímati nesměli… za druhé taková schránka neb bouda dotad toliko, dokaváde by ty nebezpečné časy trvaly, nadepsanému židovstvu na tom jejich hřbitově trpěna a zanechána býti má…

Autor: Josef Musil