Problémy ohledně sládka se vyřešily, a hned vybafly nové. Roku 1721 bylo málo ječmene. Tak málo, že ho ani měšťané neměli dost na své sousedské várky, z jejichž výnosů, tedy z jejich části, si měli opravovat domy. Jak vařit pivo bez ječmene? Pane primasi, pomoz nám, prodej nám ječmen z obecního. Tak se to totiž někdy dělávalo, když přišla v téhle věci nouze.
Jenomže primas nevytvořil žádné zásoby. Něco z ječmene nasyslil loni, a sousedi mu vyčetli, že před ho nimi schovává, když by jim ho mohl jakožto měšťanům prodat za rozumnou cenu.
Tak jim ho tedy prodal, aby měl od jejich reptání pokoj, a teď není z čeho brát, když ho potřebují doopravdy. Jenomže i poplatky ze sousedských várek jsou důležitým příspěvkem pro město.
Málo ječmene
Když teď začne primas odsýpat ječmen ze zásob určených pro táborský pivovar, nebude z čeho vařit městské pivo, z jehož výnosů město platí daně. Seznam sousedských várek už je ale stanovený a nikdo z něj nebude chtít vycouvat. Co s tím?
Primas se obrátil na pana podkomořího. Sousedé mají ječmene málo, ale každý má aspoň trochu. Kdyby se domluvili a ten či onen koupil chatrné zásoby od toho či onoho, nějak by se ječmene na několik várek sesypalo.
Avšak co s těmi, kteří by se obětovali? Požehnal by pan podkomoří myšlence, že to příkladně udělali pro záchranu města a příště by se na ně pamatovalo s dřívějším termínem? Ačkoliv, to se jim sotva bude líbit. Čekávají na svůj termín i dva roky. Mohli by se tedy mezi sebou nějak domluvit a místa v pořadníku si navzájem prodávat. Z toho by ale nebylo nic dobrého. Tedy jinak. Co kdyby ti, kteří prodají ječmen druhému a vzdají se nároku na termín, třeba dostali za svoje gesto nějaké odstupné?
Na to pan primas spoléhal nejvíc. Nejspíš předpokládal, že podkomoří pochopí zdvořile nevyřčené přání. Totiž aby na to odstupné pro hodné měšťany něčím přispěl.
Jaká prostoduchost! Podkomoří měl na Táboráky pifku za ostudu, kterou mu ztropili předloni. Vždyť jim pak naschvál platil pozdě i to, co jim byl povinován odvést jako městu.
Primas ale pro jistotu ošetřil námitku, kterou od podkomořího čekal. A sice, aby ječmen pro sousedy koupilo město samo – a na dluh. „Kassa kontribuční kupovati nemůže pro nedostatek peněz…" Ostatně ten nedostatek peněz způsobil i pan podkomoří tím, že sám neplatil včas. To si ale primas nedovolil v žádosti poznamenat.
Nedoplatky
Ale i kdyby to byl napsal, nic by už vlastně nemohl pokazit. Podkomoří hned od začátku věděl, že v těch patáliích nechá Tábor pěkně vykoupat. Odepsal primasovi, že „měšťané od měšťanů várek kupovati nemohou; mají se do kassy kontribuční kupovati (tj. ječmeny), a takto z důchodu založiti". Jinými slovy: Jen se zadluž, Tábore!
Nyní i sousedům bylo jasné, že jejich várky se čím dál méně osvědčují. Snad by bylo lépe, kdyby se úplně zrušily a městský pivovar navařil víc piva. To by ale bylo lépe jen pro město, ne pro kapsy sousedů.
Město tedy nakoupilo ječmen. Sousedé ho míchali se starými zbytky a pivo pak bylo bídné. Sládek se znovu začal bát o svoje místo. Stěžoval si obci, že: „Měšťané dávají ječmeny dílem neodleželý, dílem zrostlý, takže růsti nechtějí. Mají se nechati na vrstvě odležeti a kupované vyvětrati." No jo, to sousedé věděli, vždyť oni uměli vařit zlatavý mok, jenže kde na takovéhle manipulace brát čas? Obec přijala veškerá možná opatření proti plýtvání při výrobě piva a měšťané se museli podřídit sládkově příkazu chtíce nechtíce.
Už se ale nedalo zabránit, aby za rok 1721 nezahučely do dluhů města nedoplatky za 1084 zlatých…
Josef Musil
