Rodilý Krumlovák říká, že město a lidi v něm má pod kůží. „Neměnil bych. Stejně jako swingovou muziku. Dodnes ji hraji v kapele Swingtrio na kytaru. Mým oblíbencem je Glenn Miller, zejména jeho skladbu Moonlight Serenade si rád pouštím,“ pootevírá Jan své soukromí.

Vystudoval techniku, ale lákalo ho psaní. Proto se po maturitě hlásil ke studiu žurnalistiky na Karlově univerzitě v Praze. Přijímačky udělal, avšak nebyl přijat. „Prý chodím s rodiči do kostela, což se neslučuje s posláním socialistického novináře. Ale zmátořil jsem se z toho, přišlo mi na mysl, že neúspěch slabého odrazuje, silného posiluje. Uvědomil jsem si, že důležité je umět držet vždy hlavu zpříma. Vzal jsem si příklad ze svého otce, který ztratil ve čtyřiceti letech zrak, ale nezoufal a dokázal se s tím vyrovnat. Velkou posilou mu byla maminka, starostlivá a pracovitá. Stala se mně i sestře v mnohém vzorem. Stále na oba rodiče rád s úctou a láskou vzpomínám. Zvláště v tyto dušičkové dny,“ neubrání se nostalgii Jan Vaněček.

Spisovatel Jan Vaněček.Zdroj: Kresba M. Martenka

Kresba M. Martenka

Další životní cesty byly plodné: „Zachutnalo mi tvořit, budovat a něco dokázat. Po práci jsem postavil za tři roky dům, zplodil syna (i dceru) a zasadil strom. Začalo mne bavit i psát. Přispíval jsem do novin, dokonce do Dikobrazu, což byla první liga humoru. Zkoušel jsem trochu i veršíky. Třeba jsem občas jezdil služebně po Šumavě. Co se mi tam jednou přihodilo, jsem napsal v básničce nazvané O důležitosti vody:

Na služební cestě

v jedné šumavské vesnici
objednal jsem si v hospodě
teplý párek s křenem.
Čekám – okamžik, chvilku,pak i chvíli,
náhle cítím, že dochází mi trpělivost.
Zvolám proto: Vrchní, kdy to k čertu bude!
Odpoví mi: Nezlobte se, pocestný člověče.
Párek, křen, hrnec, vařič i kuchaře máme.
Ale voda jako na potvoru zrovna teďka neteče.“

Nesložil ruce do klína

Po sametu skončil s píchačkami a stal se sám sobě šéfem. A posléze si troufl na knihu.

Když přesídlil do důchodu, nepropadl sentimentu a lenošení, naopak přišlápl v psaní na plyn. Na svém kontě má jedenáct knih, „Koukají na mě z poličky jako fotbalová jedenáctka. Mou literární parketou je především humor. Poslední knížku Humoresky jsem stvořil letos v době rouškové. Je v ní tucet povídek a jedna na přilepšenou, přináší humor pro dámy i pány, také jsem prostřídal prostředí a dal si záležet, aby bylo poznat, že mou oblíbenou krmí je vtipná kaše. Ostatně čeština je přece jazyk vtipný. Jen se to někdy opomíjí nebo nahrazuje vulgarismy. V životě potkáme hodně šašků, ale málo opravdových komiků. Humor odráží stav lidské mysli, umí pobavit a vysmát se hlouposti. Obdivuji lidi, kteří si dovedou udělat legraci i sami ze sebe. Humor nesmí ale pálit a příliš štípat. Psát ho proto není žádná legrace. Řekl bych, že je to jedna z nejtěžších literárních disciplín,“ míní švihácký Jan Vaněček.

Do jihočeských nemocnic nastupuje od pondělí stovka studentů zdravotně sociální fakulty. Ilustrační foto.
Stovka studentů posiluje od pondělí zdravotníky ve všech jihočeských nemocnicích

Nejvíce hrdý je na knihu Můj život s operou. Přibližuje životní cestu a dílo známé operní režisérky Inge Švandové-Koutecké, která tehdy žila v Krumlově. Uměleckou kariéru zahájila v Jihočeském divadle, hostovala na mnoha operních scénách a řadu operních děl inscenovala na krumlovském otáčku. „Když mě oslovila k napsání knihy o ní, tak mě jako humoristu zlákalo především to, že se jmenuje Švandová.“

Dalším Janovým oblíbencem je v Krumlově populární a hojně navštěvovaný hudebně zábavný pořad Podvečerník. Píše k němu scénář a moderuje ho. „Tíhu pořadu má na bedrech kapela Swingtrio se zpěvačkou Romanou Strna-dovou, sólistkou Jihočeského divadla. Zveme hosty, kteří program obohatí a zpestří. Bohužel letos se kvůli covidu nekonal. Ani s kapelou jsme si nezahráli. Nějak mi to chybí, tak si aspoň zabrnkám doma na kytaru sám.

Lípa u kapličky Jana Nepomuckého z nábřeží slepého ramene Malše je finalistkou soutěže Strom roku.
Lípa z Českých Budějovic byla v celostátní anketě Strom roku na šestém místě

V důchodu neustrnul a dál nachází témata, která mají ostatním co říci. Spolupracuje s dvouměsíčníkem pro kulturu a dialog Listy. Publikoval v něm např. esej o doktorce Ruth Hálové, jedné z 669 převážně židovských dětí, jež Nicholas Winton zachránil před nacistickými koncentráky.

Zajímavým námětem byla šestnáctiletá korespondence Olgy Simonové z Husince se slavnou anglickou spisovatelkou Agathou Christie. Rozsáhle ho zpracoval v Listech a interpretoval na besedách v Prachaticích a Netolicích. Pro Český rozhlas České Budějovice píše rozhlasové sloupky, pokud možno humorné a nevšední.

Jarní omezení trávil doma při psaní Humoresek, neboť „lidi je zapotřebí pobavit, pokusit se vyvolat na tváři úsměv, který by jim pomohl zbavit se zbytečné frustrace a strachu z toho, co je a bude“. Odpoledne pracoval na zahradě či s přítelkyní vyrazili do lesa. „Uvědomili jsme si, jak velký a důležitý vliv má příroda na naši mysl i zdraví.“