Lidí, kteří se dožívají sta a více let, v republice stále přibývá. Na jihu Čech si u věku může trojmístnou cifru psát již 36 občanů.
Podle statistik mezi sto a víceletými Jihočechy vedou ženy. Z celkového počtu jich je 31 a mužů pouze pět.
„Do konce roku mají na Táborsku oslavit stoleté jubileum ještě tři lidé – jeden muž a dvě ženy,“ upřesnila ředitelka táborské pobočky České správy sociálního zabezpečení Marcela Vašková.
Kolika lidmi s tímto úctyhodným věkem se může pochlubit samotné Táborsko, není jednoduché zjistit. „Informace o sto a víceletých důchodcích správa sociálního zabezpeční sleduje pouze po krajích, nikoliv po okresech. O všech důchodech se totiž rozhoduje centrálně v pražském ústředí a centrálně se také vyplácejí,“ zdůvodnila tisková mluvčí správy Štěpánka Filipová.
Nám se ale podařilo zjistit, že na Táborsku do této věkové kategorie patří čtyři ženy.
Nejstarší z nich žije v Dlouhé Lhotě a v červnu oslavila již 105. narozeniny. Anna Brožková je tedy nejstarší obyvatelkou Táborska a od nejstarší občanky republiky, kterou se tento měsíc stala Marta Pokorná z Dačic, ji dělí pouhé tři roky.
Babička Brožková nám každý rok zdůrazňuje, že dlouhého věku se dožije ten, kdo se na svět dívá optimisticky, nebojí se práce a umí si, tak jako ona, vychutnat dobré jídlo a pití. „Po dobrém králíčkovi si dám s chutí pivo,“ říká.
Loni Annu Brožkovou potrápil zápal plic a rodina se již obávala nejhoršího. Žena s pevným kořínkem však všechny překvapila svou vitalitou. Z nemoci se vykřesala a letošní narozeniny si v kruhu 40 gratulantů pěkně užila.
I z republikového pohledu převládají mezi nejstaršími lidmi země ženy. Ke konci pololetí bylo v evidenci 570 lidí, žen je z toho 471 a mužů pouze devětadevadesát.
„Pokud někdo dosáhne tak významného životního jubilea, popřát mu přijdou zástupci města i správy sociálního zabezpečení. Většina takových lidí zůstává doma u rodin,“ naznačila zvyklosti táborské radnice Libuše Dědičová. V březnu se do Jordánské ulice vydali s kyticí za Františkou Kočovou. Oslavila 101. narozeniny.

Stejně starou obyvatelkou se pyšní ještě soběslavský Senior dům a čtvrtou z žen má v evidenci Veselí nad Lužnicí. Růžena Dvořáková oslaví 101. narozeniny v pondělí.

Kdyby teď přišla smrt, přijmula bych ji. Řekla v rozhovoru Růžena Radostová ze Soběslavi, která prožila celé 20. století

Růžena Radostová má v rodném listě datum narození 15. ledna 1907, letos tedy oslavila 101 let. „A za chvíli to bude už sto dva let,“ hlásí se dobrovolně k dalšímu roku navíc, což především u žen nebývá zvykem.
Od svých devadesátin žije v soběslavském domově pro seniory a jak sama říká, je tu spokojená. „Dokonce jsem tu velmi spokojená, protože sestřičky i pan ředitel jsou moc hodní a pěkně se o nás starají. Taky tu dobře vaří,“ pochvaluje si.


Čím se nejraději bavíte?
Dřív jsem pletla a háčkovala, to když jsem ještě bydlela v pečováku. Všichni tam nosili ponožky vyrobené ode mě. Domácí práce mě moc bavily. Teď už, bohužel, takové věci dělat nemůžu. Ale ráda čtu, hlavně noviny, protože jsem ráda, když vím, co je nového.


Na televizi se taky díváte?
Na tu moc nekoukám, protože v ní nic nedávají. To si raději lehnu. Ale přes den nikdy nespím, na to nejsem zvyklá.


Slyšeli jsme, že jste stále velmi čiperná.
Ano, mým velkým koníčkem jsou procházky. Dokud můžu, tak chodím. Dříve jsem používala k chození hole, teď jsem ale dostala takový vozík; myslím, že je to dar přímo od Pánaboha.


Za kým se vydáváte?
Navštěvuji hlavně jednu svou příbuznou, která tu také bydlí, a pak své přátele tady. Ráda se ale projdu i venku.


A za vámi zase prý chodí vnoučata a pravnoučata…
Jedna moje vnučka žije až v Americe, ale byla mě navštívit. Dostávám od ní také fotografie. Mám moc ráda děti. Když mě vnoučata přijedou navštívit, hraju si s nimi. Jedna moje malá pravnučka je hrozně živé dítě, takové jsem za celý život neviděla.


Jaký jste měla život?
Velmi těžký. Dělala jsem všechno, všechno jsem uměla. Naučila mě to moje maminka. Pracovala jsem třeba na poli nebo jako chůva, a to už ve čtrnácti letech. Pak jsem ještě posluhovala na faře nebo pracovala v továrně. Můj manžel zemřel na rakovinu, ještě když naše děti byly malé, a nedostala jsem od státu ani korunu. Na rakovinu pak zemřel i můj syn. Naštěstí mám ještě dceru.


Kdo vám pomáhal životní strasti překonávat?
Víra. Denně se modlím. Dříve jsem jezdívala s velebným pánem do kostela, ale teď nemůžu, mám závratě.


Čím si svůj vysoký věk vysvětlujete?
Nevím, vážně nevím. Lidé se mě na tohle často ptají. Bylo nás deset dětí a já jediná jsem se dožila tak vysokého věku. Děkuji za to Pánubohu. Důležité je asi žít zdravě, já třeba nepiju a nekouřím. Prožila jsem celé 20. století. Kdyby teď přišla smrt, přijmu ji.

Pavlína Procházková