Otevřenou zůstává stále otázka, kolik slovanských kmenů původně jižní Čechy osídlovalo. Na rozdíl od starších názorů, jež počítaly s více kmeny (Práchňané, Netolici, Doudlebi, Božešici apod.) se novější bádání přiklání k předpokladu jednotného jihočeského lidu. Třeba však počítat i s možností, že původně bylo v jižních Čechách více kmenů, jež se v průběhu 8. a 9. století spojovaly v nadkmenový celek pod názvem nejsilnějšího z nich, tj. Doudlebů.

Kdy a za jakých okolností se Doudlebi dostali pod pravomoc pražského knížete, se lze jen dohadovat. Snad tomu bylo již za tak zvané Lucké války před 70. léty 9. století, snad později. Se značnou pravděpodobností je však možné předpokládat, že od konce 9. do poloviny následujícího století Doudlebi žili ve volnějším či závislém svazku na pražském českém kmeni v čele s přemyslovskými knížaty.

Pohřebiště

Nejstarší slovanské mohyly v kraji jsou soustředěny v levobřežním pásu Lužnice, říčky Smutné a přilehlé části Vltavy.
Slovanský živel nejspíše do těchto končin pronikal proti proudu řeky a jakmile zde zakotvil, vytvořil si nástupní prostor směrem k severu, do oblasti horní Mže, dnešního Stříbrska a snad i Vlašimska.

Na vlastním Táborsku lze s větší či menší jistotou doložit šest mohylníků slovanského původu. Tři z nich, Skalice, Rybova Lhota a Želeč u Tábora, jsou seskupeny na levém břehu Lužnice jižně od Tábora a jejich slavinita je buď pochybná, či druhotná.
Větší význam mají dvě rozlehlá pohřebiště při dolním toku řeky jihozápadně od Tábora, a to v revíru Dražičky (na sto mohyl různých kultur) a Všechlapy (dvě skupiny o 30 a 50 mohylách).

Kostrové hroby byly zatím průkazně zjištěny v Chotovinách a v Chýnově, naproti tomu otevřená slovanská sídliště se až dosud nepodařila na Táborsku doložit. O jejich existenci však netřeba pochybovat, neboť ji nepřímo potvrzují jak početná pohřebiště, tak bezpečně prokázané středisko slovanského osídlení Svákov, které leželo kdysi jižně od dnešního Tábora na levém břehu Lužnice severozápadně od Soběslavi.
Mohutně opevněný ovál svákovského hradiště na převýšeném okraji náhorní roviny patří k nejlépe zachovaným slovanským fortifikacím střední doby hradištní (zhruba 800 – 950).

Hradiště, jehož průměr od severu k jihu činí 280 a od východu k západu 180 metrů, bylo zpevněno různě vysokými valovými zdmi s ochozem. Podle poměrné chudosti nálezů lze usuzovat, že tamější opevnění sloužilo jen za přechodné útočiště okolního obyvatelstva v době válečného nebezpečí.
Do pozdější historie kraje svákovské sídliště nevstoupilo, neboť asi v polovině 10. století zaniklo, podle archeologického zjištění bylo tehdy za ozbrojeného konfliktu vypáleno.

Vpád Slavníkovců

Zlom v sídelní situaci na levobřeží Lužnice nastal kolem poloviny 10. století, kdy se za neznámých okolností území Doudlebů dostalo do mocenské sféry slavníkovského rodu.
Jelikož nelze předpokládat, že by se Přemyslovci vzdali rozsáhlé oblasti jižních Čech bez boje, nejspíše předcházel podmanění Doudlebů ozbrojený konflikt.

Po expanzi slavníkovské družiny zaniklo i svákovské hradiště, jež svou polohou dobyvatelům snad nevyhovovalo. Jejich opěrným bodem na jihu se stalo nově založené hradiště v Chýnově, jehož vznik lze klást do let 950 až 981.
Podle první historické zmínky v Kosmově Kronice Chýnov spolu s Doudleby a Netolicemi byly pomezními hrady na ochranu proti Rakousům. Význam nového centra byl především vojensko mocenský, neboť na vybudování širší správní soustavy Slavníkovcům již nezbyl čas.

Poloha hradiště byla natolik komunikačně příznivá, že se Chýnov záhy stal křižovatkou dvou cest, z nichž jedna spojovala dobyté Doudlebsko s charvátskozličskou doménou Slavníkovců, zatímco druhá zajišťovala spojení jižních Čech s Moravou. Obě cesty si podržely význam i po pádu Slavníkovců roku 995, kdy se znovu ujala moci přemyslovská knížata.

Od střední doby hradištní lze předpokládat slovanské osídlení i na jiných strategicky výhodných ostrožnách, z nichž během doby získalo na významu hradiště v Bechyni.
Výhodu tohoto místa již ocenili obyvatelé veteřovské kultury v době bronzové. Osídlení se sem vrátilo znovu v době hradištní, jak ukazují archeologické výzkumy v areálu bechyňského zámku.
Hradiště patrně mělo širší význam pro celé okolí, čemuž nasvědčuje povědomí o Bechyni u kronikáře Kosmy i svědectví pozdějších pramenů.

Souhrnně lze říci, že pro historické osídlení Táborska měly od 10. století rozhodující význam postupně se rozšiřující enklávy kolem Chýnova a Bechyně, spojnice mezi nimi i jejich napojení k sousedním oblastem směrem na sever a na jih a dále pak rozptýlené starší osídlení po obou březích Lužnice od dnešního Veselí nad Lužnicí až po Týn nad Vltavou.
Tyto čtyři základní územní okruhy či pásy a jejich postupné rozšiřování do vyšších poloh a zalesněných míst určily podobu osídlení celého Táborska i v následujícím kolonizačním období od 11. do poloviny 14. století.

(Zdroj: - Tábor, Antonín Hejna, 1970;Tábor - NKP, Ing.arch. Pavel Korčák, CSc. a kol., 1976. Dějiny Tábora do roku 1421 – I.díl, I.svazek, PhDr. František Šmahel, CSc. a kol., 1988).

Miloš Roháček