Rychlostí blesku se regionem v roce 2008 šířila zpráva o únosu a zbití tehdy jedenadvacetiletého mladíka. Již dost pikantní případ, neboť únosů se na jihu Čech naštěstí neděje tolik, okořenila identita pachatelů: byli jimi tři elitní vojáci z táborské posádky, vycvičení pro zahraniční mise. Hlavní aktér byl dokonce nadřízeným zbylých dvou spolupachatelů.

Život na ruby se rázem obrátil mladému Angelu Catalano, ale také jeho matce Haně. Ta se dodnes nemůže vyrovnat s myšlenkou, že čeští vojáci málem připravili o život jejího jediného syna. A ani dnes ještě nedokáže o jeho utrpení v temném lese bez rozrušení mluvit. Sama si dokáže prožít strach, kterým prošlo její dítě.
„On byl přesvědčený, že v tom lese zemře. Hrozně se bál,“ říká Hana Catalano, která v rozhovoru otevřeně odkryje svůj vztah k České republice a její justici.


Mohlo by se zdát, že když se dveře soudní síně po třech a půl letech na konci minulého měsíce zavřely, jejich život se může pomalu vracet do zaběhlých kolejí. Jenže to by s pocitem satisfakce museli přijmou vyměřený trest pro útočníky. A to nemohou. Za muka, která Angelovi způsobili, za ponižování a agresivitu dostal hlavní scénárista případu trest vězení v trvání 40 měsíců. Tedy tři roky a čtyři měsíce. Přesně tak táborský krajský soud odškodnil prožitou hrůzu, která bude mladého muže provázet po zbytek života.


Jak se nyní cítíte, když padl konečný rozsudek?
Na novou emigraci, protože když se soudný člověk kolem sebe rozhlédne, tak vidí, že tato země nemá perspektivní budoucnost.


Co vás vede k tak pesimistickému náhledu?
Vadí mi politický systém, vadí mi soudní systém, vadí mi zákonodárství, nic tady nefunguje tak, jak by v právním státě mělo. Česko není právní stát, namlouváme si, že je tu demokracie, ale není. Lidé, kteří ji nikdy nezažili, tak dodnes nevědí, jak demokracie funguje. Že to nejsou jen práva, ale také povinnosti vůči státu a národu, což nevidíme ani u svých politiků.


Zmínila jste soudní systém. Je to dáno vaší nabytou zkušeností ze soudní síně?Ani bych se nedivila, znám velmi podobné případy s tím vaším, kdy oběť také skončila s řeznou ránou na krku, ale útočníci byli daleko přísněji potrestáni. Dostali po deseti letech, neboť byli souzeni z pokusu vraždy. Zatímco vojáci za vydírání ve spolupachatelství a jeden z nich ještě za další tři trestné činy. Například za ublížení na zdraví.
Samozřejmě. Hned na začátku jsem si myslela, že taky budou souzeni z pokusu vraždy. Jenže v prvopočátku okresní státní zástupkyně čin kvalifikovala tak, jak ho kvalifikovala a dokonce pro pachatele navrhovala podmíněné tresty, což je přímo neskutečné. Již na začátku procesu se tedy stala chyba, která se táhla celým líčením, které trvalo tři a půl roku. Stejně dlouho jako si má Krátký odsedět ve vězení. A teď už nikde není odvolání, pachatel se může odvolávat donekonečna, ale oběť ne. Nikdo se o něj nezajímal, nikdo Angelovi po útoku nenabídl psychologickou pomoc. Armáda otočila tvář, ani omluva od ní nepřišla. A přitom když si uvědomím, jak ti tři vycvičení žoldáci šli na jednoho mladýho kluka, kterýmu vyhrožovali smrtí… Vždyť on si skutečně myslel, že umře. Jako oběť je poznamenaný na celý život a pachatelé klidně můžou jít za rok na svobodu…


Jakým způsobem jste se dozvěděla, co se vašemu synovi tehdy v Dražicích stalo?
Ráno nás vzbudila policie s tím, jestli je syn doma. Nic bližšího neřekli a zase odjeli. Angelo doma nebyl, protože byl na té oslavě v Dražicích a tam vždycky jako každý rok zůstával na celý víkend. Pak jsem ale pátrala, co se stalo a dozvěděla se o té esemesce. Z kufru auta stačil napsal kamarádovi, že ho unesli a ať tedy volá policii. Potom ho zřejmě konečně začali hledat. Přijeli na tu benzínovou stanici, kam Angela z lesa ti tři odvezli. Angelovi na benzince nasadili pouta a na milevské stanici ho zavřeli do cely, zatímco tři opilé vojáky klidně nechali samotné jet autem za nimi. Angelo zůstal v cele do doby, než kolem poledne přijela kriminálka z Tábora. To už do Milevska jel i můj přítel a pro žoldáky si přijela vojenská policie. Ve čtyři odpoledne Angela konečně ošetřili. Po páté přijel domů, celý oteklý, s rozbitou pusou, od krve. Tohle vážně nepřeju žádné mámě.


Jak se on sám z toho dostával?
Ten se z toho dodnes nevzpamatoval. Řešením bylo, že jsme spolu odjeli do Austrálie a tam jsem viděla, že změna prostředí mu prospívá. Zůstal tam u otce dodnes, pracuje a dochází k psycholožce.


To znamená, že vy jste ještě navíc přišla o syna, protože Austrálie není zrovna za rohem.
No ano, převrátilo nám to životy naruby. Co to je, že za mnou v létě přijede na tři neděle! A celý rok ho zase nevidím.

Myslíte, že Austrálie je bezpečnější? Že tam se Angelo něčeho podobného obávat nemusí?
Určitě a určitě by tam na spravedlnost nečekal tři a půl roku. A tam by se ho taky okamžitě ujala některá z organizací, které se starají o oběti trestných činů. To tady neexistuje. Taky jsem přesvědčena, že v Austrálii by padl přísnější trest.

Souhlasila byste, kdyby se sem Angelo chtěl vrátit?
To víte, že bych souhlasila, aby se vrátil, vždyť je to moje jediný dítě.


Myslím, zda byste neměli strach.
Tak bát by se měli hlavně ti tři. Víte přeci, co Siciliáni říkají: že pomsta chutná nejlíp studená… (smích)


Angelo se narodil v Austráli, jak vy jste se právě do této vzdálené země dostala?
Utekla jsem na přelomu roku 1980 a 1981 do Rakouska, ale hranici jsem překračovala snad až někde u Turecka. Pak následoval utečenecký lágr, kde jsme každý čekal na tu svoji zemi, do které chtěl jet. Čekali jsem asi půl roku. Pak jsme dostali politický azyl.

Život v utečeneckém táboře zřejmě není žádný med. Jak to v něm vypadalo?
Představte si veliká kasárna, kde spousta lidí spí na palandách v jedné místnosti a pro jídlo si chodí s ešusem a lžící do fronty. Takže jako vězení. Když nás rozdělili, už to bylo lepší. Hlavně v tom, že jsme mohli třeba na černo chodit do práce.

Kolik vám bylo, když jste utíkala z Československa?
Čtyřiadvacet, ale nešla jsem sama. Utekli jsme s přítelem.

A proč zrovna do Austrálie?
Chtěli jsem co nejdál od Československa. Nikdy jsem se už nechtěla vrátit, protože rok přede mnou už utekl můj bratr a mě doma pořád vyslýchali a hlídali a také vyhrožovali, že mne zničí a že skončím na nádraží. V tom jsem žít nechtěla.


Nakonec jste se ale přece jen po listopadové revoluci vrátila. Proč? Vždyť to už jste měla v Austrálii rodinu a malého syna.
Když se změnily poměry, chtěla jsem domů, protože jsem se nepovažovala za ekonomického emigranta, kterým bych už byla. Napřed jsme sem přijeli na dovolenou, a protože se tu manželovi líbilo, tak jsme si v Austrálii vše vyřídili a přijeli do Tábora. A začali tu žít. Ale bylo to tu pro něj hrozně těžké, to víte, jiná mentalita, jazyk… Tak se vrátil a my se rozvedli. Chápu, že mu tady bylo hrozně. Takže Česko už mne stálo manželství a málem i život jediného syna.


Říkala jste mi, že v Austrálii jste pracovala v pohostinství, čím se živíte teď v Čechách?
Překládám a taky jsem vyučovala angličtinu ve škole, ale to už jsem odbourala. A dlouhá léta se věnuji zločinům komunismu. Myslím, že by tu mělo pro budoucí generace něco zůstat, aby se poučily. Také američtí váleční zajatci mi nedávají spát. Zatím nemám hmatatelné výsledky, protože tady jdete proti zdi a lidi se stále bojí promluvit. Takže svá tajemství si buď už vzali do hrobu, nebo s nimi žijou. To mluvím o československých lékařích, kteří údajně na příkaz Moskvy ve Vietnamu a Koreji prováděli na zajatcích experimenty. Něco na způsob doktora Mengeleho.

Jak s těmito informacemi chcete jednou naložit?
V Americe se tím zabývá dost lidí, takže to dělám pro ně. Chtějí vědět, co se dělo s jejich zajatci.

Zalitovala jste někdy svého návratu do Čech?
Nelituju ničeho, co se stalo, ale toho, co se nestalo. Lituju pouze toho, co se stalo Angelovi. Vím, že celý život to bude mít v hlavě. Kdykoli se podívá do zrcadla, má před očima sedm centimetrů dlouhou jizvu na krku.

Dražická noc z 25. na 26. dubna roku 2008

Tehdy jednadvacetiletý Angelo Catalano z Tábora jako již vícekrát slavil s kamarády narozeniny v dražickém kulturním domě. Shodou okolností tu popíjeli i tři příslušníci táborského mechanizovaného praporu brigády rychlého nasazení Antonín Krátký, Petr Dorocký a Jan Vala. Alkohol vykonal své. Krátký se začal chovat provokativně, čím vyvolával konflikty. Uklidnit se ho z party mladíků snažil právě Angelo Catalano. Společně vyšli před kulturní dům, ale zpět mezi kamarády se už Angelo nevrátil. Podle jeho slov jej dva z vojáků chytili za ruce a Krátký mu nůž přidržoval u ledvin. Pod pohrůžkou, že mu při špatném pohybu nůž do ledvin zajede, ho donutili nastoupit do kufru auta.

Odvezli ho desítky kilometrů do lesů u Milevska. Z kufru ještě Angelo stačil poslat SMS kamarádovi, aby volal policii. Pak mu telefon vzali a vyndali z něj baterii. V lese se musel svléknout do naha, vojáci ho brutálně bili, kopali, vyhrožovali mu smrtí a pořezali nožem na krku. Útok nožem je připsán Krátkému, který byl hlavním aktérem a také nejnáruživnějším vykonavatelem brutality. Od Angela si vynutili přiznání, že je dealerem drog a distributorem zbraní. Poté ho odvezli na čerpací stanici do Milevska, odkud se na policii dožadovali příjezdu zásahové jednotky. Toho se pochopitelně nedomohli, a tak na místo dorazili milevští strážníci. Ti nejdříve považovali za viníka Angela, naložili ho proto do služebního vozu a odvezli na stanici, kam za nimi dojela i trojice vojáků. Zatímco Angelo seděl v cele, přijeli na stanici i táborští policisté. Pak se konečně karta obrátila a vojáci si vyslechli obvinění z několika trestných činů. Stíháni byli na svobodě, podle okresní státní zástupkyně nebyly důvody, aby byli vzati do vazby. A tak i nadále sloužili u armády, sice v pozici mimo službu a spolovičním platem.

Případ se k okresnímu soudu dostal poprvé v lednu 2009 a po sérii odvolání padl pravomocný rozsudek letos 22. září. Krátký si za vydírání ve spolupachatelství, řízení pod vlivem návykové látky, ublížení na zdraví a útok na veřejného činitele (ten spáchal v mezidobí) odnesl trest odnětí svobody na dobu 40 měsíců. Dorocký s Valou za vydírání ve spolupachatelství odsedí 24 měsíců.

Proti pravomocnému rozsudku již neexistuje odvolání, pouze dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejčastějším důvodem k tomu bývá tvrzení, že soudy 1. a 2. stupně případ nesprávně právně posoudily. Nejvyšší soud ale již nepřehodnocuje důkazy ve vyšetřování. Pokud dojde k závěru, že okresní a krajský soud věc neposoudily správně, může zrušit rozsudek buď pouze soudu krajského, nebo obou. Této cesty chce využít obhájce Dorockého a Valy.