Vlakem na nákup

Nejstarší občan Nasavrk je i ve svých dvaaosmdesáti letech natolik vitální, že si jezdí nakupovat do Tábora vlakem. Žije sám, děti nemá. „Já jsem ani neměl kdy se oženit, pořád jsem někde lítal,“ směje se Jan Bílý. V Nasavrkách strávil celý svůj dlouhý život a leccos pamatuje. Dřív byla prodejna vedle v Radimovicích. Tu vedla Marie Ouředníková ale před čtyřmi lety ji zavřela. Kdo měl auto, jezdil za nákupy do města.
Pojízdná prodejna Nasavrky dnes sice projíždí, ale nestaví. „Dokud můžu jezdit vlakem, tak si budu nakupovat sám. Zpáteční jízdenka mě stojí jedenáct korun,“ říká Bílý. Od nádraží do Diskontu se vydá pěšky, jen se svou taškou na kolečkách.
„Nakoupím si pečivo, nějakou uzeninu, mouku, cukr a taky pivo na celý týden. Je to pro mě i společenská událost. Jsem rád, když si můžu s někým popovídat,“ vysvětlil.

Prodejna zatroubí

Do nedalekého Svrabova se obchod na kolech vydává každé pondělí. Místní občanka Růžena Procházková se ji naučila využívat poměrně často.
„Do prodejny si chodím hlavně pro pečivo. Ale na větší nákupy jezdím do Tábora. Sousedka mě vždycky sveze autem,“ upřenila. Ve svém domku ve Svrabově žije po smrti manžela už několik let sama.
Na podzim loňského roku skončila svůj provoz také kamenná prodejna potravin ve Vilicích. Radnice ve snaze zajistit svým občanům náhradu, uzavřela smlouvu s majitelem pojízdné prodejny. Ta už od září staví v obci jednou týdně a nabízí Vilickým základní sortiment potravin.
„Lidé toho využívají. Možná i více než obchodu s potravinami, který zde skončil,“ tvrdí starosta obce Miroslav Břenda. Připustil, že za velkými nákupy se ale vydávají přece jen do Mladé Vožice nebo Tábora. To se však netýká starších lidí bez auta.

Pojízdný zítřek

Přesto, že zatím autobusy s potravinami brázdí cesty venkova, budoucnost majitelé pojízdných prodejen moc růžově nevidí. „Kolikrát otevírám kvůli jedné babičce. Ti starší jsou ale rádi, že jim zboží přivezu až pomalu k domu,“ vypráví obchodník s masem a uzeninou na čtyřech kolech. Každé ráno vstává před pátou a na cestách je až do večera. Denně najezdí až 120 kilometrů. K tomu i on musí plnit všechny hygienické normy a přepočítávat náklady na naftu. „Kdybych to nedělal tak dlouho, tak už se na to vykašlu,“ přiznává.

Léky také

„Přežívám hlavně díky dotacím z obcí, kterým záleží na lidech a naše služby podporují,“ tvrdí Miloslav Buřil z Milevska. Táborskem brázdí se svou avií – samoobsluhou po zhruba 14 obcích. S prodejnou jezdil ještě za totality pro Jednotu. I jeho váže k těžkému povolání hlavně sentiment. A jak říká, když je třeba, tak kromě rohlíků a prášku na praní přiveze svým věrným zákazníků třeba i prášky z lékárny.