Letošní jednatřicátý leden byl pro nás, studenty Táborského soukromého gymnázia, něčím jiný a neobvyklý. Toto datum každoročně znamená pololetní výpis, někdy plný i děsivých čísel, tentokrát nám však přinesl i vědomostní obohacení, spoustu podnětů k zamyšlení a nemalé množství životních rad a zkušeností, jež nám byly předány ve snaze otevřít naší generaci oči.

Na židle nás usadila zvědavost a očekávání, co přinese beseda s pamětnicí. Když pak ta milá a křehká žena překročila práh jedné z našich tříd, ani ve snu by nás nenapadlo, jakého divokého a děsuplného příběhu byla součástí. Sklenice s vodou byla naplněna až po okraj, notes s poznámkami o dávných událostech rozevřený a paní Ernestina Švorcová mohla započít své vyprávění.

Úvodní omluva, že bude mluvit „českoslovenštinou“, v sobě nesla nostalgii dob dávno minulých, byť tento jazyk měl základ pouze v jejím slovenském původu a dlouholetému pobytu na českém území. Ta žena byla živou upomínkou hned několika kapitol naší historie a chystala se nám o jedné z nich něco povědět. Možná o té nejhorší. Doba druhé světové války.

Studenty Táborského soukromého gymnázia navštívila pamětnice druhé světové války.

ZÁPLAVA VZPOMÍNEK
Paní Švorcová vyprávěla. Vzpomínala na otce – velkého vlastence a bojovníka za svobodu. Na matku – statečnou a milující ženu, a na své dva nevlastní bratry, kteří museli v časech nejtěžších projevit svou chrabrost. Jedna vzpomínka střídala druhou, historka za zážitkem. Ze samé touhy se o tyto střípky podělit občas vyprávěla ve zvláštních souvislostech a matoucích návaznostech. Jakmile jsme se ale řádně zaposlouchali, dokázali jsme uchopit nit, která propojovala celý příběh. Nemohli jsme se ztratit. Na první pohled nijak spolu nesouvisející události se v tu ránu měnily v úzce spojené celky.

OPĚT MALOU HOLČIČKOU
Každý z okamžiků s sebou nesl jisté kouzlo. Lidé, o kterých jsme se mohli dočíst pouze v učebnicích, nasazující v této strašné době krk, aby mohli ochránit svou svobodu a práva, už nebyli pouhými několika odbornými řádky. Prostřednictvím paní Ernestiny Švorcové se před námi zhmotňovali jednotliví aktéři a situace. Hrdinná postava tatínka malé Ernestiny, jež pomáhala odboji, schovávala partyzány v provizorním podzemním bunkru na zahradě, dostává v našich představách tvary a tvář. Paní Ernestina se nám před očima mění v tu malou vyplašenou holčičku, která s dědečkem propašovala zbraně v košíčku s chryzantémami přímo pod nosem nacistických vojáků. Napětím nemůže člověk téměř ani dýchat, když vám líčí, jak jí mířili zbraní do zad a ona je vedla na půdu s pocitem, že tady její životní cesta končí. Ale paní Švorcová tu i nadále stojí, brada se jí malinko třese. Všechno to na ni znovu a znovu doléhá. Všechna úzkost, bolest, ale zejména strach. Z jejích očí je patrné, že právě strachu zakusila nejvíce.

LOKOMOTIVOU NA SMRT
V jednu chvíli zvedla dva prsty ve znaku vítězného “V“. Nechápali jsme – vítězství? Náhle její tělo ovládl třes, až nás to vylekalo. „Omlouvám se, ale dodnes se mě zmocňuje hrůza, když tohle někdo ukáže,“ pravila a gesto zopakovala. Hlas se jí lámal: „Pokaždé mi to připomene to “V“, které měla na svém předku lokomotiva mířící do koncentračních táborů.“ Sáhla po sklenici, snad aby zabránila dalšímu zachvění, svlažila vyprahlé hrdlo, pokračovala.

Bylo jí sedmnáct, když se po válce vydala hledat bratra a tatínka do Osvětimi. Řekla nám, jak to bylo. Co viděla. My ji v sedmnácti letech poslouchali, nedýchali. Někteří křivili ústa, těm citlivějším se zalily oči slzami. Nenašla je. Je ani jejich těla či snad místo, kde by mohli být pohřbeni.

NEJCENNĚJŠÍ JE ŽIVOT
Co si vzít z vyprávění, které jsme vyslechli? To nejcennější, co člověk má – život. Sama paní Švorcová nás žádala, ať nikdy nezapomeneme na tuto hrůznou kapitolu naší historie. Ať její poselství pošleme dál. Ať už nikdy té noční můře nedovolíme spatřit světlo světa.

Vše si s sebou nosí v tom malém koženém sešitku. Pořád se vrací, přestože ji to tak bolí. Vrací se ve jménu života tam, kde nečíhá nic než smrt. Nelze zapomenout. Nelze.

Kristýna Chalupská, Romana Koubová a Petr Milichovský