Konečně si to přiznali, ale že jim to trvalo! Představitelé Tábora se roku 1790 rozhodli, že městský pivovar dají do pronájmu někomu, kdo ho bude umět dobře řídit. Oni sami to nezvládali. Vždycky když přijali sládka, buď ho vyhodili, nebo jim utekl na lepší. Pivovar byl věčným semenem svárů a doplácela na to jak kvalita piva, tak tržby, které město potřebovalo pro placení daní. Už před mnoha lety prosazoval pronájem pivovaru krajský hejtman Balthasar de Bossi, jenže tehdy vybral špatného nájemce.

Nová žádost o pronájem je datovaná ze dne 24. března 1790, ale než se uskuteční, bude to ještě běh na dlouhou trať. Každopádně krajský úřad přivítal táborskou žádost, neboť byla v souladu se záměrem tehdejší vlády.

K rozhodnutí snad došlo i díky tomu, že Tábor vedl nový magistrát, takzvaný regulovaný. Jeho členové si dali v oblasti pivovarnictví pevné zadání: uspořit finanční náklady. Jako první krok se rozhodli zrušit pozici administrátora neboli správce pivovaru. Jakmile ho propustí, ušetří každý rok šedesát zlatých jeho platu.
Takhle si to v duchu malovali, nicméně pivovar nějakého pána potřebuje, dokud se nenajde nájemce. A tak vymýšleli, jak ustanovit nějakou komisi, která by na chod pivovaru zatím dohlížela a zastávala ve všech věcech názor jako jeden muž.

Další, kdo dostal padáka, byl pivní písař Ferdinand Filipovský, jehož profesi se také říkalo pečetvedoucí. Ten si však svůj vyhazov sám přivolal. Byl to paličák, jenž si myslel, že jeho názor je vždycky správný, jenomže budoucnost ukázala, že je tomu naopak. Filipovský si pak přesto trval na svém.
Však ho také Táborští nešetřili v dopise, který poslali na krajský úřad s datem 18. září 1790. Vylíčili příhodu, kdy předchozího roku po Filipovském chtěli, aby nakoupil zásoby ječmene. Jeho cena totiž zrovna klesla. Avšak Filipovský tvrdil, že to není třeba, a nejspíš předpokládal, že cena spadne ještě níž.

Najednou lány na polích sežehlo sucho a hodnota ječmene vyletěla strmě vzhůru. Ale pivovar svůj ječmen nutně potřeboval. Filipovský ho musel nakoupit tak draze, že obec kvůli takovému kšeftu přišla o výnos z várečního fondu.
Když zástupci magistrátu popisovali svým nadřízeným z krajského úřadu lidský profil Ferdinanda Filipovského, nebrali si servítky, přičemž si ale místy počínali ve svém líčení téměř básnicky:

„Ani slavnýmu magistrátu, ani představeným z obce podroben býti nechce, nobrž každé k obecnímu dobrému cílící napomenutí dle jeho navyklosti vždy zavrhuje, a s tím předstíráním, že on týž služby nepotřebuje, nobrž že bez ní lépej živ býti může, na záda klade, a tak ne toho, kdo jemu chléb dává, nobrž svou nádhernou hlavu ku zkáze obce vždy za štít klade."
Z takového líčení se dá odvodit, že Filipovskému vyhazov vůbec nevadil, poněvadž prokazování svých služeb považoval za jakýsi vlastní milodar táborské obci, která ho stejně neuměla ocenit. Jenomže teď tady jedna cena byla. Zdražený ječmen pro pivovar stál 1818 zlatých.

„Ukaž nám účetnictví za poslední tři roky. Zatím jsme ho neviděli," uhodili Táborští na svého pečetvedoucího. Odpověď zněla: „Nemám." Proč by také účetnictví vedl, když jeho „nádherná hlava" věděla všechno nejlépe?

Tohle už nadzvedlo i krajské úředníky. A nejen kvůli Filipovskému. Co to tam v Táboře mají za binec, že nevědí o chybějícím účetnictví za celé tři roky? Jak už to bývá v případech, kdy se zpětně zjistí lajdáctví na všech stranách, ustanoví se vyšetřovací komise, která ať vyšetří, co vyšetří, stejně nápravu nezjedná.
Zasedání téhle komise se konalo 2. prosince 1790. Proti sobě seděli zástupci táborského magistrátu a krajského úřadu. Krajští hodlali vynadat nejen Filipovskému, nýbrž táborskému magistrátu jako celku. Jenomže ten si ostudu nechtěl nechat líbit.

Josef Musil