„Švédi již, chvála pánu Bohu, včera všichni z Tábora vytáhli a zase sem třicet knechtů s oficíry císařských dáno," píše 2. října 1649 o dění v Táboře urozená paní Zuzana Černínová z Harasova (zemřela 22. února 1654) svému synu Humprechtovi.

Úlevu však vystřídal mor, který kráčel Švédům v patách. V Táboře to v tom čase bylo stejně špatné jako na mnohých místech v Čechách po třicetileté válce, kdy během let 1620 až 1648 klesl počet obyvatelstva téměř k polovině.
Ne náhodou roku 1651 tatáž Zuzana baronka Černínová, paní na Radeníně, Choustníce, Mitrovicích a Kostomlatech, píše své dceři Elišce Myslíkové: „I nad sedláky se smiluj. Budete míti pochvalu od lidí a odplatu od Boha."

Od této vzácné vlastenky, jež sama sebe považovala za prostou českou ženu, to nebyla zdvořilostní fráze. Obyčejní, zbídačení lidé nesmírně trpěli pod karabáčem svých pánů. A aby takové panské krutosti někdo odpovědný vyšetřoval, to už muselo být! Například roku 1647 padla obžaloba na paní Annu Hozlaurovou z Kalenic, tu, která nechala vystavět nový zámek v Opařanech. Vyšetřovali ji, že „děvečku skrze týrání špisruty (tj. pruty na švihání; z německého spieszruten), karabáčem, metlami, mrskáním, kyji, bitím, nástroji ohnivými a rozpálenými trýzniti dala".

S poddanými se nikdo nemazlil a žádné zlepšení se v jejich právech s postupem doby nekonalo, jak dosvědčuje událost o více než sto let později; roku 1764 na Mladovožicku nechal direktor J. Ulrich utlouct sto ranami mladého sedláka Václava Zdicha z Třetužele. V porovnání s takovým panstvem byla humanisticky smýšlející baronka Černínová bez nadsázky světice.

Tvrdě na poddané

Proč byli páni na Táborsku tolik zlí? Po třicetileté válce mnoho vydrancovaných vesnic vzalo úplně zasvé a nepovstaly už k novému životu. Polnosti zaniklých vesnic pak připojovala vrchnost ke svým nejbližším dvorům. Kdo ale bude dřít na opuštěných a zanedbaných rolích? Samozřejmě ti poddaní, kteří přežili hlad a hrůzy válek.

Vrchnost jim zvýšila robotní povinnosti a některé vystěhovala z jejich staletých gruntů a usadila je na pustých místech, aby je znovu zvelebili. Mnoho práce pro málo rukou. A aby zbídačené lidi nenapadlo protestovat – krutost na ně.

V době, o níž je řeč, v Táboře chodili i lidé stavu vyššího hladoví a v šatstvu, kterým zakrývali jen to nejnutnější. Jak se tedy asi muselo vést poddaným na vsích…

Katastrofa obcí na Táborsku začala už roku 1621, kdy vzdorující Tábor obléhal generál Marradas. Vojáci vyplenili zejména borotínské panství s Kostelcem. Vožická krajina zase utrpěla v době bitvy u Jankova (1645), která měla dozvuk u vrcholtovického kostela. Švédové tam dobíjeli po porážce císařského vojska část bránících se císařských vojáků.

Téhož roku vojáci poškodili stříbrné doly v Ratibořských Horách. Ves Bukovou úplně vypálili, stejně jako blízkou Novou Ves. Ve zpustošených Nasavrkách žil dál jen jediný stálý obyvatel, jinak Nasavrky byly, jak praví starý zápis, „skrze Švejdy pustý". Stejný osud sdílel Noskov a tak dále. Jistebnici vyloupili žoldáci hned pod jankovské bitvě. Celkově nejhůře v těch dobách dopadla krajina severně od Tábora.

Překvapení úředníci

V Táboře sice pominul mor, ale nastaly další vlny neúrody, hladu a nemocí, a tudíž i zdražování. Devět let po odchodu Švédů přišli do Tábora komisaři berní ruly, aby obhlédli město a jeho hospodaření a sestavili seznam osob povinných platit daně. Místní situaci trefně vyjádřili v jediné větě:

„…Nacházíme to město velice schuzený, ruinirovaný, ubraný a ochuzený bejti, tak, že nikoliv tak, jak sice vyhlídáni jsou, in contribuendo obstáti by nemohli."
V sutinách tehdy leželo osmdesá procent všech domů města.

Josef Musil