Pomohly sbírky

Církev československá působila v Táboře od léta 1920 a brzy se její obec stala druhou nejsilnější po římskokatolické. V roce 1930 se k ní hlásilo v Táboře přes 21, v Chotovinách dokonce více než 48 procent obyvatel.

Táborské bohoslužby se od počátku konaly v nevyužívaném kostele Narození Panny Marie na dnešním náměstí Mikuláše z Husi.
V roce 1924 podala rada starších náboženské obce Cíkve československé žádost k táborské městské radě o přidělení pozemku na stavbu církevního sboru.

Za tím účelem byly ihned zahájeny finanční sbírky, ale prodej pozemku mezi Wilsonovou a Fügnerovou ulicí v bývalé školní zahradě odhlasovalo městské zastupitelstvo teprve 15. září 1932. Ze všech zúčastněných politických stran hlasovali proti pouze komunisté, kteří již předtím sami sebe prohlásili jedinými dědici husitského Tábora.

Zásluhou táborského starosty Václava Soumara byla smlouva o prodeji pozemku brzy zaknihována a přípravám na vlastní stavbu se i nadále dostávalo podpory od města. První kámen k moderní, jednoduché i důstojné budově sboru podle plánů pražských architektů Václava Vejrycha a Jaroslava Kabeše byl slavnostně položen 26. července 1938.

Již za necelý rok byla stavba dokončena a k výročí smrti Jana Husa, 6. červenec 1939, byla připravena slavnost otevření táborského Sboru Božích bojovníků.

Celková tehdejší společenská atmosféra se však změnila, neboť od 15. března 1939 byl Tábor součástí protektorátu Čechy a Morava a město se stalo sídlem řady německých úřadů a institucí.

Přesto se na otevření nového sboru dostavili zástupci obcí Církve československé z celých Čech a Moravy. Z Prahy byl vypraven zvláštní vlak. Ani po poslední ranní bohoslužbě v chrámu Narození Panny Marie stále nebylo jisté, zda následný slavnostní průvod městem Němci nezakážou.

Protiněmecký akt

Teprve po zdlouhavých jednáních táborský oberlandrát průvod povolil, ale člen rady starších Jan Procházka a okresní hejtman František Macháček byli po dobu průvodu zadrženi jako rukojmí, aby svými osobami ručili za klid a pořádek.

Z oberlandrátu byli propuštěni při klidném procházení průvodu kolem budovy.

Celkem 54 korouhví a praporů s husitskými symboly nesli praporečníci v čele průvodu, následovaly ženy oblečené do národních krojů, po nich šlo padesát duchovních Církve československé, dále představitelé rady starších, významné osobnosti města, okresu, škol, spoků a na osm tisíc věřících.
Po uvítacích projevech ve Fügnerově ulici byl Sbor Božích bojovníků otevřen veřejnosti a první zdejší bohoslužbu sloužil generální vikář Jan Lomoz.
Následovala liturgie, kázání, zpěvy a několik projevů veřejných činitelů. Některé části programu vysílal český rozhlas.

Otevření sboru v Táboře znamenalo nejpočetnější české shromáždění ve své době.

Za dané situace, krátce po nacistické okupaci, se původně náboženská slavnost změnila v první tichou masovou protiněmeckou manifestaci, jejíž význam zdaleka přesáhl rámec táborského regionu.

Stanislav Zita

Přečtěte si článek Kalich se k Táboru hrdě hlásí dlouhých 70 let, který nejdete ZDE.