Bez nadsázky lze označit za nestora českého sběratelství Dušana Bezoušku z Tábora. Patřil totiž k zakládajícím členům Sběratelů odznaků (SO), který byl jako první v republice oficiálně registrován na ministerstvu vnitra v roce 1964. Následně byla tato sekce první v Jihočeském klubu sběratelů. Dušan Bezouška byl předsedou Jihočeského klubu sběratelů hned dvakrát, v roce 1981 a v roce 1995. A současně do dnešních dnů zastává funkci nejdůležitější. Je totiž kronikářem klubu a žádná informace týkající se činnosti klubu mu neunikne.

Se sběratelstvím jste začal v šedesátých letech minulého století. Co vás k tomuto kroku inspirovalo?
Mě bavila heraldika a královské znaky, začal jsem s tím v roce 1962. Nějaké odznaky s heraldikou měst už jsem v té době měl. Podařilo se mi získat dokonce první odznak Tábora z roku 1885. Je nejstarší a snad dokonce jediný, který existuje. A to mě natolik zaujalo, že jsem začal sbírat heraldiku.

To jste se svou první sbírkou ještě kochal sám. Kdy jste začal uvažovat o tom, že byste spolu s dalšími mohli založit klub?
V roce 1963 jsem se sešel s Antonínem Čížkem a ten zakládal kroužek Sběratelů odznaků. A byli tam ještě další – Jiří Přenosil, František Prinke, celkem nás bylo dvanáct, kteří jsme zahajovali činnost klubu. Další rok, to už jsem dělal místopředsedu, jsme jeli do Prahy, abychom ten náš kroužek zaregistrovali na ministerstvu vnitra. Takže jsem byli jediní v republice, tehdy v Československu, sběratelský klub. Začali jsme se pravidelně scházet a přibývali nám členové. Zpočátku jsme byli jen sběratelé odznaků (SO). I ty se totiž podle barev dělily na několik sekcí: sportovní, heraldika, městské, podnikové. Bylo jich hodně. Pro zajímavost – scházeli jsem se také na střelnických schodech a pak, když na Střelnici bylo zřízeno Okresní kulturní středisko, měli jsme tam přidělenou klubovnu. No ale také jsme jezdili do okolí. Například já jsem s partou sběratelů dostal na starost dětský domov v Nemyšli. Tam jsem jim vozili různé etikety, odznaky, fotografie, pohledy. A děti se to postupně také učily sbírat. A pomáhali jsme se sbírkami i dětem na školách.

Začínal jste s heraldikou. Jenomže jste si k tomu přibral i další sběratelský materiál. Co to bylo?
Postupně jsem si přibíral další věci. Například telefonní karty, těch mám asi dva tisíce. Ale to mi nestačilo, přihlásil jsme se do banky na odběr vydávaných mincí. Tak jsem se začal věnovat také numismatice. Bankovky a mince mi posílali až do roku 1982. Pak jsem si už vybíral jen některé. Bral jsem je dvakrát a udělal si celou sérii. Ale šlo to dost do peněz, takže teď některé prodávám na burzách. Zrovna minulý týden mi přišla stříbrná mince z Národní galerie. Vždycky jsou vydávány k nějaké významné události nebo výročí.

Sběratelství mincí i heraldika jsou asi dost nákladným koníčkem?
Dříve stávala heraldika měst, tedy odznak kolem pěti korun. Dnes to také města vydávají, obvykle jsou k dostání na městských úřadech. Teď ale stojí dvacet, třicet i více korun.

A kterému ze svých sběratelských počinů se věnujete nejvíce?
Například nyní podobně jako sběratel Jiří Kohout, předseda klubu, sbírám i pohlednice Tábora a jižních Čech. Ale to je jen na okraj. Nejvíce se samozřejmě věnuji heraldice. To je moje srdeční záležitost. Představte si, že na první celostátní výstavu v roce 1965 jsme jeli na Malou Skálu. Tam jsem koupil od jednoho sběratele klobouk, na němž bylo napícháno osmdesát odznaků heraldiky. Stále ten klobouk mám, už je moc těžký, protože je na něm asi tři sta odznaků. Také jsem ho několikrát vystavoval. Dokonce jeden sběratel z Německa ho chtěl koupit, nabízel za něj slušné peníze. Ale já ho neprodal, to je můj sběratelský unikát.

Heraldika, numismatika, pohlednice. To všechno zvládáte?
Ale to není všechno. Mám i sbírku odznaků tatranských ples. V celé republice je například jen osm Zelených ples a jedno vlastním já. Dokonce má ucelená sbírka putovala po výstavách v Bratislavě, Liberci, v Praze. A také jsem sbíral odznaky městských částí Prahy. Ty mám všechny. A zvlášť pak ještě tabla jižní Čechy, Moravu a jiná.Abych ty sbírky měl ucelené a přehledné, tak to mě naučil Áda Nováků právě z Malé Skály.

A jak tedy své sbírky třídíte?
Mám na překližce potažené sametem desky a v tom mám zapíchané například odznaky měst jižních Čech. Karlovy Vary totiž vydávaly katalog Okénko pro všechny sběratele odznaků a v něm vždy bylo uvedeno, co kdy vyjde a v jakých barvách. A podle toho jsem svou sbírku uceloval. A třídil jsem jednotlivé sbírky na ta plata, tak aby to bylo přehledné.

Sbírky asi zaberou dost místa?
To víte, že se manželka občas zlobila. Ale já na to mám své místo, takže to nikomu nepřekáží. Teď jsme sami dva, už tak moc nenadává. Naopak mě ve sběratelství podporovala, chodila se mnou na burzy. Teď už chodí vnuci. Starší Lukáš se zajímá o numismatiku, mladšího Petra baví telefonní karty. Mám z nich radost.
A devítileté vnučce Marušce jsem dal takové panenky s porcelánovou hlavou, sběratelky určitě zajímavé. Tak uvidíme, jestli jí to někdy také chytne.

Syn ani dcera neměli o sběratelství zájem?
Dříve ne, ale teď má syn hospodu u Prahy a nedávno po mně chtěl, abych mu koupil ražené láhve. Jednu jsem na burze našel, ale považte stála 250 korun. A to mi jí původní majitel ještě nechal ze známosti levněji. Jinak prý stojí kolem pětistovky. Syn už má vystavené nějaké starožitnosti, takže se mu hodila. Snad kdyby žil tady poblíž nás, asi by měl také o sběratelství větší zájem.

Pokud vím, jako Jihočeský klub sběratelů jste vydávali svůj časopis?
Už v prosinci 1968 jsme začali vydávat časopis Kotnov, u jehož zrodu stál současný předseda Jiří Kohout. Tam jsme zaznamenávali všechny naše akce, setkání, zájezdy, výměnné burzy. Stále vychází. Musí ho vždy schválit reddakční rada, v níž jsem i já, a pak ho dvakrát ročně necháme tisknout a dostávají ho naši členové. Kromě toho ještě vydáváme příležitostně i Jubilejní adresář, naposledy to byl loni Almanach k 45. výročí založení klubu.

Burzy asi byly a jsou místem, kde j získáváte novinky do svých sbírek?
Hlavně výměnou na burzách. Chodily na ně stovky lidí. Na fotografiích z těch let je například vidět, kolik zájemců se účastnilo výměnných burz na Střelnici a později i v Městském kulturním středisku na Pražském sídlišti.
Dnes pořádáme celostátní burzy čtyřikrát do roka v Domě armády, ale už tolik lidí nechodí.

Čím to je?
Je to dost finančně i časově náročný koníček a mladé už to tak nebere.

Ale vy jste zůstal sběratelství věrný dodnes?
Už jsme zůstali z těch zakládajících členů jenom dva. František Prinke a já. Baví mě to pořád, jinak bych to přeci nedělal. Dokud to půjde, tak se těm svým koníčkům budu věnovat. A pak ať si s tím dělají, co chtějí…

Dušan Bezouška. Narodil se 1932, žije v Táboře. Je ženatý, má dceru a syna a tři vnoučata. Je v důchodu. Zabývá se numismatikou, heraldikou a příležitostně sbírá pohledy jižních Čech a Tábora. V JKS je dlouholetým kronikářem..


Alena Řezáčová