Bývalý houslista táborského souboru Bolech, Miloš Suchánek, s námi hovořil o svých úspěších. O tom, jak se k Bolechu dostal, a také jakou muziku dělá nyní.

Kdo vás vůbec přivedl ke hře na housle?

Nejspíš můj tatínek, protože byl také houslistou. Přestože jsem tehdy chtěl hrát na klavír, hrál jsem na housle, protože klavír doma nebyl. Začal jsem s nimi přibližně v sedmi letech a chodil jsem do přípravky. Začínal jsem v hudební škole v Českých Budějovicích ve třídě paní Marie Nováčkové. Tam jsem se učil asi dva roky. Poté jsme se ale přestěhovali do Volyně, takže jsem se hraní už nevěnoval.

Jak jste se tedy z Volyně dostal až do Tábora?

V roce 1962 jsem sem přišel studovat na zemědělskou školu a teprve tady jsem začal zase pořádně hrát. Právě moje bývalá učitelka Marie Nováčková mě doporučila ke Karlu Koreckému. To byla tady v Táboře hudební legenda. Chodil jsem k němu napřed do hudební školy, a potom i soukromě. Jeho zásluhou jsem se dostal na takovou úroveň, abych mohl vystupovat na veřejnosti. I když jsem byl takový, no… zkrátka měl tam žáky, kteří byli i mladší než já, a dokázali hrát techničtější a náročnější skladby. Ze začátku to bylo hodně obtížné, to je jasné. Později, jak jsem se zlepšoval, jsem ale dostával i velmi složité etudy; často jsem si vyčítal, že když jsem byl doma a měl jsem ideální podmínky, tak jsem moc necvičil. Na internátu to totiž nešlo. To víte, hrát tam na housle se nedalo, to je logické. Nakonec se to ale vyřešilo a cvičil jsem tak, jak jsem měl."

Kdy jste začal hrát v Bolechu a jak se to vlastně přihodilo?

K Bolechu jsem se dostal v roce 1963 právě zásluhou mého pana profesora Karla Koreckého, který v Bolechu hrál a občas s sebou přivedl nějaké svoje žáky. Dostal jsem se tam v šestnácti letech. Karel Korecký hrál první housle, já jsem šel do druhých. Se mnou seděl u pultu Václav Rezek, který studoval gymnázium a technicky na tom byl mnohem lépe než já. Hráli jsme spolu celé tři roky, než jsem odešel a zažili spoustu legrace. Mladí kluci mezi starýma pardálama, to byla pochopitelně veliká zábava. Na některé zážitky rád vzpomínám dodnes. Po třech spokojených letech jsem ze souboru odešel.

Proč? Byla tam špatná společnost nebo už vás hra nebavila?

Kdepak, já byl v Bolechu moc spokojený. Nemůžu říci, že by se k nám mladším chovali ostatní nějak nadřazeně. Spíše naopak, snažili se nás také něco naučit. Byl jsem rád, že kolem sebe mám starší muzikanty, kteří pomůžou, když bude třeba. Odešel jsem proto, že jsem na zemědělce odmaturoval a přestěhoval se z internátu zpátky do Českých Budějovic. Tam jsem začal studovat vysokou školu. Nějaký čas jsem potom uvažoval, že bych jeden rok ještě dojížděl, ale nakonec se tak nestalo.

Ve kterém roce jste od Bolechu odešel?

Poslední koncert jsem s lidmi ze souboru odehrál v roce 1966 při znovuotevření Divadla Oskara Nedbala v Táboře. Tenkrát totiž přistavěli to hlediště, a divadlo se tak stalo unikátem. Odehráli jsme tam také koncert u příležitosti devadesátých narozenin národního umělce Jindřicha Jindřicha.

To bylo asi velice zajímavé, pamatujete si na koncert dobře?

Vzpomínám si, jak tomu devadesátiletému pánovi museli na pódium pomoci dvě asistentky, ale když si sedl na stoličku ke klavíru, tak doslova řádil. To bylo zajímavé. V táborském divadle jsme odehráli řadu zajímavých koncertů, které mi hluboce utkvěly v paměti.

Účinkujete nyní v nějakém hudebním souboru?

Ano, už třetím rokem jsem v českobudějovickém souboru Collegium Musicum Budvicense, kde hrajeme především duchovní hudbu. Dokud to jde, tak se snažím hrát.

Umíte i na nějaké jiné hudební nástroje?

Vždycky jsem chtěl být takový univerzál, abych si mohl zahrát i jiný typ muziky. Ve dvaadvaceti letech jsem se proto začal učit na klarinet. Věnoval se mi pan profesor Němeček a byli jsme velice dobří přátelé. Jsem také samoukem na harmoniku.

Autor: Veronika Gigalová