Mohla to být země plná Čechů na území hostitelského státu. Takový bratr České republiky, který žije o mnoho a mnoho kilometrů dál. Jeho jméno: Volyň. Adresa: Ukrajina. Dlouho tomu všechno nasvědčovalo. Najednou se ale politici zbláznili a plány vzaly zasvé. Většina volyňských Čechů odešla do vlasti svých předků.
Ještě některé potkáváme, jenže podle přízvuku nepoznáme jejich původní domovinu. Mluví česky jako my a   vždycky tak mluvili. Jeden z nich, Leon Polívka, bydlí v Náchodě u Tábora.

Kraj, kde jste se narodil, je daleko, a už je to dlouho, co jste odtud odešel. Podíval jste se tam od té doby někdy?
Teprve předloni a loni. Poprvé jsem se tam byl podívat po čtyřiašedesáti letech. Jel jsem tam s Romanem Štérem. S jeho dědečkem jsem se znal, bydlel od nás ob dva domy. To ale mluvím o době, kdy jsme bydleli ve volyňském Hlinsku a tehdy jsme ještě byli kluci. Roman Štér se zajímá o kořeny své rodiny a vypravil se do rodiště svého dědečka, aby sepsal dějiny Hlinska. Necestovali jsme na vlastní pěst – využili jsme služeb zájezdu do Volyně.

Jak vás tam přijali?
Velice dobře. Brzy jsme poznali, že čeština není některým místním lidem neznámá. Například ve městě Luck pořád ještě stojí pivovar s českým názvem Zeman. Jakmile jsme si sedli do pivovarské restaurace a začali mluvit česky, přisedl si k nám sám ředitel pivovaru.
A hned povídá, i když ukrajinsky: „Češi? Pojďte, provedu vás pivovarem."  Já ukrajinsky  pořád  ještě  umím, a tak jsme si pěkně popovídali. Lidé ve Volyni nezapomněli, že Češi jejich kraji prospěli. Ve své době ho pozvedli jak hospodářsky, tak kulturně. Vždyť právě v Lucku byla až do druhé světové války česká škola.

Proč vlastně Češi přicházeli na Ukrajinu? Dneska by taková změna bydliště lákala málokoho.
Jenomže v devatenáctém století, když se to přihodilo, byla situace úplně jiná. V rakouském mocnářství mnoho českých   lidí   dřelo   bídu s nouzí. Volyň tehdy patřila carskému Rusku, ale připomeňme, že před třetím dělením Polska v 18. století byla polským územím. Ruský car místní polské šlechtě různě znepříjemňoval život, až šlechtici postupně prodali statky a odstěhovali se jinam.

Takže bylo třeba prázdné oblasti zase nějakým osadit?
Ano. Mezitím se v českých zemích proslýchalo, že ve Volyni jsou levné pozemky a úrodná půda. Palacký s Riegerem  navázali  kontakty s ruským carem Alexandrem II. a domluvili podmínky. Car věděl, že Češi jsou šikovní a opuštěnou oblast by pozvedli. Noví osadníci dostali řadu výhod, třeba na dvacet let osvobození od daní a zproštění vojenské služby. To byla veliká výzva. Například do Hlinska se nastěhovalo v jedné vlně 126 rodin. Z malých vesniček se rázem staly velké a další vznikly.

Na takovém odchodu z vlasti by ale mohl vydělat i zámožný člověk…
I tací se našli. Prodali svůj majetek v mocnářství a pak si na Rusi koupili levně latifundie. Ale většina osadníků byli chudí lidé. Začínali tím, že vykáceli kus lesa, vyklučili pařezy, vykopali si tam díru, zemljanku, a v ní bydleli, než se vzmohli na dům. Jenže domem se nezačínalo. Napřed postavili hospodářské budovy. Kolnu a u ní jen maličký příbytek, kde se říkalo „ve světničce". A okolo vládla divočina. Ještě moje babička mi vyprávěla, že poslouchali, jak okolo vyli vlci.

Kdy do Volyně přišli vaši předkové?
Roku 1867. Můj pradědeček s prababičkou. Pocházeli z Ledců u Plzně. Byli mezi prvními Čechy v tehdejší Volyňské gubernii. Nejdřív zakotvili v Horyňgrodu a můj pradědeček tam pásl ovce. Když vydělal nějaké peníze, postupně   koupil   pozemky v Hlinsku a zařídil si tam bydlení. Dům, kde jsem se narodil, postavil můj tatínek s dědečkem v roce 1927. Ale to už jsme nepatřili pod Rusko. Po první světové válce totiž začalo válčit Polsko se sovětským Ruskem právě o ty oblasti, o které v 18. století přišlo. Poláci roku 1921 porazili Rudou armádu a Volyň se rozdělila. Polsku připadla západní část Volyně, kde jsme žili, a východ si vzali Sověti.

Jak se vám pod polskou vládou žilo?
Dobře. Život a hospodaření pokračovaly jako dřív. Ale ti, co připadli Sovětům, to zle odnesli. Protože to byli šikovní zemědělci, hned dostali nálepku kulaci a svůj majetek museli dát do kolchozů. Padaly tam tresty smrti, nešťastníci končili v gulazích. Ti, co se tomu nějak vyhnuli, ještě netušili, že přijde hladomor. A že ho uměle vyvolá Stalin.

Věděli jste, co se na východní části bývalé gubernie děje?
Určitě bychom se to nedozvěděli z vysílání ukrajinského rozhlasu, které se dalo zachytit i na našem území. Tam v ukrajinštině hlásali jen propagandu, jaký mají blahobyt. Ale stávalo se, že zbídačeným lidem z východu se  podařilo  přeběhnout k nám. Mívali na naší straně příbuzné. A tím jsme se dozvěděli, jak to tam skutečně vypadá. Byli jsme rádi, že jsme v Hlinsku.

Kterému druhu zemědělství se lidé v Hlinsku věnovali?
Pěstoval se tam chmel, ale nejen ten. Naše rodina vlastnila chmelnici asi tak čtyřicet arů a to tam měl skoro každý. Jinak jsme obhospodařovali běžné zemědělství jako na každé vsi tehdy – louka, zahrada, orná půda a na konci jsme měli kousek lesa. Ovšem chmel nás proslavoval. Hlinsko se pyšnilo, že má první český parní pivovar. Jmenoval se Šmolík a výborné pivo dovážel do Leningradu, Moskvy, a dokonce až do Ameriky. Už tam není, protože vyhořel v roce 1925, ale Hlinečtí si ho dodnes připomínají pamětní deskou.
Když se ještě naposledy vrátíme k carovi, dá se tedy říct, že se mu ta česká „invaze" vyplatila?
Vyplatila. Když jsem poprvé po letech navštívil Hlinsko, věnovali mi tam na obecním úřadě knížku o Volyni; její autor se jmenuje Mazurec. Velká část textu pojednává právě o Češích. Jak naučili Ukrajince hospodařit.

Jací tedy Ukrajinci byli?
Bylo mezi nimi dost inteligentních a průbojných lidí. Takže když se s Čechy spojili, hospodářství vzkvétalo. Třeba v Hlinsku si prosadili zřízení železniční zastávky na nově položené trati. Drážní komisaři tam původně zastávku nechtěli. Namítali, že koleje vedou do kopce a vlak by se po zastavení nerozjel. Můj tatínek se s tím nehodlal smířit. Dal se dohromady se šikovným ukrajinským sousedem, panem Domanským, a začali drážní komisaře přesvědčovat. Vzniklo řešení. Dráha navýšila násep pod kolejemi a tím se vlak bez potíží rozjel proti svahu. No, něco to stálo. Už tenkrát pomáhaly úplatky. Ale zastávku jsme měli. Nesla název Hlinsk-Zahora, protože ulice u trati se jmenovala Zahora.

A kde jste chodil do školy?
V Hlinsku, protože jsme tam školu měli. Založili ji Češi; předtím tam žádná nebyla. A o kus dál postavili poštu, společenský dům, pravoslavný kostel –

Pravoslavný? Vždyť Češi byli asi převážně katolíci, ne?
Už ne. V tomhle car nevyšel vstříc. Přesněji, on jim katolictví nezakázal. Ale dal jim podmínku: Buď přestoupíte na pravoslaví a budete si smět koupit půdu, anebo vám ji neprodáme. To by pak museli věčně pracovat někde u sedláka. A tak nebylo co řešit.

Doma jste mluvili česky, nebo ukrajinsky?
Jedině česky. V Hlinsku, a nejen tam, se čeština ozývala úplně běžně. Nicméně v naší škole se vyučovalo v polštině.

A česká hudba?
I tu jsme tam měli. Dvě české kapely. Jednu se smyčci, tu vedl pan Pospíšil, a dechovku, kterou dirigoval pan Linhart. Mimochodem, když pak Češi roku 1947 hromadně z Hlinska  odjížděli,  pan Linhart  si  to  na  poslední chvíli rozmyslel. A to už měl všechny doklady vyřízené. Když viděl, že pojedeme v dobytčáku a uvědomil si, že to bude obnášet několik dní cesty, řekl: „Já mám starou maminku a ta by tu cestu nepřežila. Musím tu s ní zůstat."

Teď bychom si měli říct, co se stalo, že Češi pak opustili kraj, kde jim bývalo dobře.
Začalo to tím, že německý ministr zahraničních věcí Ribbentrop podepsal v Moskvě s Molotovem německo- -ruský  pakt  o neútočení. A poté už to bylo jenom horší a ještě horší. Hitler se hnal Polskem. Když se blížil k východu, kde žili Rusové, Stalin s ním udělal úmluvu. Bílá Rus a západní Ukrajina východně od Curzonovy linie připadnou Sovětskému svazu. A nejednou – co předtím léta dobře fungovalo, se změnilo. Vázané hospodářství, kolektivizace, dohled komisařů. V Hlinsku založili první kolchoz v únoru 1941. Museli do něj vstoupit všichni rolníci. Po osmnácti dnech komisaři vyhodili z kolchozu zemědělce, kteří předtím vlastnili víc než patnáct hektarů půdy. Přidělili jim po deseti hektarech  na  okraji  obce v kopcích. První trest pro kulaky. Že pak půjdou do gulagů, nebylo pochyb.

Ještě toho roku ale Hitler napadl Sovětský svaz a vtrhl na Ukrajinu. Je pravda, že ho Ukrajinci vítali?
Je. Hitler věděl, jak na to. Slíbil Ukrajincům samostatnost. Zrušil kolchozy. A hned vznikla ukrajinská milice, aby dodržovala pořádek. Tím zdánlivé klady končí. Dalším úkolem milice bylo vyvražďování místních Židů. V nedalekém Rovně jich žila velká komunita. Do ghetta tam shromáždili osmnáct tisíc Židů. Milicionáři spolu s esesáky  je  všechny  postříleli. Němci využili milici na špinavou práci. Pak ji rozpustili a její členy začali zatýkat. Kdo měl aspoň trochu rozumu, pochopil, že žádná samostatná Ukrajina nebude. A že po Židech přijdou na řadu Slované.

Případ vyvražděného Českého Malína…
Ten od nás nebyl zase tolik daleko. Lidé, kteří z něj zázrakem vyvázli, líčili strašné věci. Jak před hořící stodolou klečely plačící děti a prosily Němce o slitování. Němci je místo toho napíchli na bodáky a vhodili do ohně. Nebo zavřeli stařenku do chlívka, chlívek zapálili a stříleli do něj. Malín hořel týden. A v něm bezbranní obyvatelé.

Jaká byla situace v Hlinsku?
Němci nás obsadili 28. června 1941. Ale ukrajinští partyzáni už v oblasti působili v době, kdy nás zabrali Rusové. Pamatuji si, že jednou u nás byl na letním bytě příslušník obávané NKVD, nějaký náčelník, a pak jsme se dozvěděli, že ho Ukrajinci někde postřelili. Ale to skutečné peklo začalo až za hitlerovců. Ve Volyni operovali banderovci. Do toho sovětští partyzáni. A mimo to Sověti vytvořili falešné banderovce. Jejich velitelem byl poručík NKVD, jmenoval se Čaplja a pocházel z Ulbárova, hned vedle Hlinska. Jeho skupina kradla a vraždila v uniformách banderovců. Jak Čechy, tak Ukrajince.

Aby tím banderovce zdiskreditovali?
To byl ten účel. V Hlinsku působila skupina banderovců, jejich velitel měl přezdívku Pšenyčnyj, a ti když to zjistili, tak Čaplju chytli a zastřelili. Ale jen na území naší Rovenské oblasti působilo 49 takovýchto skupin! A kromě nich tam řádili ještě bandité. Ozbrojení výrostci, kteří chodili krást. Nám vykradli barák dvakrát. Když se chtěli vloupat potřetí, tatínek řekl: „Jestli sem některej strčíte hlavu do okna, sekyrou vám ji useknu." Aspoň střelili do baráku, ukradli prase a ztratili se.

Jak jste v tomhle mohli žít?
Co nám zbývalo? Jiní dopadli mnohem hůř. Třeba jedné únorové noci roku 1944 hořelo několik domů najednou. Nikdo požár nehasil, lidé se báli. Ráno našli u Utkinů, kteří bydleli u Bělohoubků, mrtvé dvouleté dítě. Mělo celý trup až po krk rozseknutý sekerou na dvě poloviny. Všichni okolo postříleni. Ale hrůzy neskončily ani v pětačtyřicátém,  když  Evropa oslavovala mír. Ve Volyni se dál kradlo i vraždilo. Hospodářství bylo v troskách. Úplně  všechno,  co  tam  naši předci vybudovali, šlo vniveč. Pryč odtud.

Kdy jste se k tomu rozhodli?
S radostí jsme uvítali zprávu, že 10. července 1946 podepsala vláda Československa a Sovětského svazu dohodu o repatriaci a vzájemném přesídlení občanů české a slovenské národnosti z území bývalé Volyňské gubernie. Československo nabídlo návrat. A místo nás měli přijet Rusíni ze Slovenska. Edvard Beneš chtěl náš návrat hned po válce, ale Stalin uzavření smlouvy zdržoval. Jakmile se pak vyřídily formality, 3. března 1947 ráno jsme se naložili do vlaku a večer jsme odjeli. Mezi těmi, kdo se přišli na nádraží rozloučit, byli i takoví, kteří věděli, že je to poslední příležitost  nám  něco  ukrást. A když se s námi loučila tetička Kadeřábková, řekla nám, že zloději zastřelili souseda Metoděje Mastného. Odjížděl jsem proto do Československa s radostí, že putujeme do nového domova, kde když si večer půjdeme lehnout, nebudeme se snad bát, co přinese noc.

Kde jste našel takový domov?
Nejprve u svého bratra Pepy v Dlouhé Loučce u Uničova. On se totiž na Ukrajině dal ke Svobodově armádě, a když ho potom demobilizovali, už zůstal v Československu.

A nakonec jste se do Hlinska podíval až po 64 letech. Jaké jste měl pocity?
Rozhodně mě nemrzelo, že jsem tam potom nežil. Zároveň jsem se tam ale cítil hezky. Ozývaly se ve mně vzpomínky na dětství, když byl mír. Potkal jsem tam dokonce svoji spolužačku Irinu, za svobodna Marteňukovou. Už je to babička, takový uzlíček. Měla maminku Češku a tatínka Ukrajince, proto po válce neodjela. Dlouho jí trvalo, než mě poznala. A najednou vykřikla krásnou češtinou: „Ježišmarjá, dyť ty si ten Leonek Polívka, co chodil se mnou do třídy!"  Vyprávěla mi o svém životě. Jejího tatínka poslali v roce 1952 na Sibiř. Jen mě utvrdila, že jsem udělal dobře, když jsem v sedmačtyřicátém odešel.

Teď mě napadlo – jak to pak vlastně bylo s panem kapelníkem Linhartem, který s vámi tehdy neodjel?
Prohlásili ho za kulaka a  poslali  na  Sibiř.  Spolu s ním jel i pan Marteňuk. Co dodat . . .

Josef Musil