Děti z Vlastiboře až do roku 1872 docházely do školy v nedalekých Nedvědicích. Teprve poté obecní zastupitelstvo se svolením zemské školní rady zřídilo ve Vlastiboři samostatnou jednotřídní školu.

BUDOVA MATEŘINKY, kterou uzavřeli v roce 1993.Jak uvádí kronika, pro tento účel koupila obec nově vystavěný dům (dnes č.p. 33) od rolníka Jakuba Vašty za 1 125 zlatých. Za úpravu interiéru a vybavení učebny zaplatili dalších 450 zlatých. „Prvním učitelem byl František Šedivý. Po něm nastoupil Jan Voves, Josef Hofman a nakonec František Kříž," čte z kroniky Dagmar Faktorová z Vlastiboře, která má zapisování historických údajů na starosti.
Jenže prostory časem přestaly vyučování vyhovovat, a proto se 28. května 1903 místní školní rada usnesla, že se postaví nová budova. Realizaci zajišťoval stavitel František Roubal ze Soběslavi. Celkové náklady se vyšplhaly na 15 860 zlatých a ještě ve stejném roce, tedy 1903, do ní usedli první žáci.

O tom, že se učitelé snažili, aby děti i lidé v obci byli o všem informováni včas a měli přehled, svědčí například zájem učitele Aloise Babického. „Ten na radiovém přijímači poslouchal volby prezidenta Československé republiky. Jakmile se dozvěděl výsledek, rozšířil ho mezi občany," vybrala další zajímavost z kroniky Dagmar Faktorová.
Jak dále uvádí, Vlastiboř v roce 1929 postihly sibiřské mrazy. Na škole se proto deset dnů nevyučovalo. Dne 11. února klesla noční teplota k mínus 35 stupňům Celsia, přes den se ale vyšplhala celkem vysoko, na 21,4 stupně.
Ve stejný rok se škola připojila k elektrickému proudu. Je zajímavé, že majitelé pětapadesáti domů si novinku také nechali zavést, ale dalších čtrnáct pokrok odmítlo.

O dva roky později, tedy v roce 1931, začal z Vlastiboře jezdit třikrát denně autobus. Později jen ve čtvrtek, v sobotu, neděli a ve svátek. Netrvalo dlouho a došlo k jeho zrušení. Jízda se totiž nevyplácela, a tak děti, které vozil do Vlastiboře do školy, musely zase začít chodit pěšky.

Učitel jde do války

Druhá světová válka zasáhla i do vyučování. Mezi zmobilizovanými je kromě jiných obyvatel také řídící učitel Jindřich Krátký. Snímek zachycuje děti z mateřinky v roce 1977.
„V květnu 1945 se na silnici od Dráchova objevili neznámí vojáci na motocyklech. Šlo o Rudou armádu, jejíž příslušníci se ubytovali v sálu hostince a ve škole," říká dále Dagmar Faktorová s tím, že se vojáci zajímali nejen o život místních lidí, ale líbilo se jim také selské baroko na návsi.

Téměř v polovině května se z koncentračního tábora Terezín vrací řídící učitel Jindřich Krátký s manželkou. Oba byli ve zbědovaném stavu. „To ho ale neodradilo od toho, aby se stal takovým motorem obce, který se staral nejen o kulturní dění na vesnici. Díky němu zahájilo stálou činnost kino, které promítalo v sobotu večer a v neděli odpoledne. Účast ale nebyla velká. V roce 1956 zřídil pěvecký kroužek a cvičil s ním národní písně. Zasloužil se také o přivedení vodovodu do školy," doplňuje kronikářka, která do první třídy nastoupila v roce 1959.

„Šla jsem už v pěti letech, protože tehdy bylo málo dětí a oni potřebovali každého žáka. Pamatuji si, že mě učil kantor Karel Král," sdělila Dagmar Faktorová, která pochází ze Záluží, ale v současné době bydlí ve Vlastiboři. Na školní léta má krásné vzpomínky. „Jednou jsme se se spolužačkou při hodině tak smály, že nás učitel vyhodil za dveře. Tam jsme se trochu zarazily, ale už jsme nezlobily. Naopak. Zaujaly nás vzdělávací plakáty, které visely na zdech. Četly jsme si tam například o lidském těle a podobně, takže jsme se vlastně učily učivo vyšších ročníků. Jenže učiteli bylo divné, že jsme na chodbě tak zticha a přišel nás zkontrolovat. Nestačil se divit, když zjistil, co tam děláme," vypráví se smíchem.

S učitelem Karlem Králem měla Dagmar Faktorová dobrý vztah. Jenže, jak to na vsi bývá, že se každý s každým zná, tak se ze stejného zaměstnání znala i jeho manželka s její maminkou.
„To byla hrozná nevýhoda. Kdykoliv jsem něco provedla nebo neuměla, hned se to dozvěděla. Jednou jsem něco špatně napsala a nedostala jsem z toho zrovna dobrou známku, a tak jsem pod to podepsala maminku. Jenže učitel to zjistil a maminka posléze taky," přidává další vzpomínku.

Chodili na lentilky

Zážitek si odnesla i z náboženství. Farář, který ho vyučoval, si docházku udržoval tím, že dětem dával na začátku hodiny lentilky. Dagmar Faktorová byla ale chytrá. Pro sladký bonbon si sice přišla, ale na výuce nezůstala. Rychle utíkala domů. Cestu ale neměla snadnou. Starší kluci nutili mladší děti, aby nechodily po silnici, ale polem. A tak Dagmar Faktorová nejednou okusila chůzi talutou.
Poslední vysvědčení rozdal Karel Král v roce 1965. Žáci od té doby navštěvují soběslavskou školu. Až do roku 1977 se nic moc nedělo. Od září otevřeli mateřinku pro 35 dětí. Zemědělské družstvo do ní dokonce malé školáčky z okolních vesnic sváželo. Nízký počet ale zařízení v roce 1993 uzavřel. Dnes slouží rekreaci. Noví majitelé dostali od místních přezdívku školníkovi.