Dvacátého října 1740 zemřel Karel VI. a jeho dcera Marie Terezie se octla na trůně. Následnictví ji měla zaručovat takzvaná pragmatická sankce, kterou prosadil její otec. Jakmile ale zemřel, objevili se vládychtiví muži, kteří sankci popřeli a chystali se převzít moc. Mysleli si, že to půjde snadno, protože považovali třiadvacetiletou panovnici za příliš nezkušenou.

První zaútočil pruský král Fridrich II. V prosinci přepadl Slezsko a tím se rozpoutal konflikt, od nějž se odvinulo mnoho dalších, které později dostaly název války o rakouské dědictví. Marie Terezie nechala vyslat do Slezska rakouské vojáky, ale bylo jich o polovinu méně než dobyvatelů a ve válečnickém umění za Prušany zaostávali. Desátého dubna 1741 je Prušané porazili. Marie Terezie prohrála svou první bitvu.

Ti, kdo zatím v útoku na monarchii vyčkávali, se rychle osmělili. Jejich cílem se stalo hospodářské centrum monarchie – české země. Kde funguje hospodářství, tam jsou i peníze. A když takové lákavé sousto drží jen slabá panovnice, kdo by po něm nesáhl? Marii Terezii se v té době (13. března) narodil syn Josef. Ať se stará o dítě, a vládu dá nám, myslí si uzurpátoři.

Vyjednávání pomoci, něco za něco

V panovnici se však pletou. V červnu si to namířila do Prešpurku a vyjednává. Je jí jasné, kdo se na ni chystá a potřebuje spojence. Pomohou Maďaři? Nabízí jim větší samostatnost, šlechtě odpouští daně, potvrzuje předešlá privilegia. A teď potvrďte něco zase vy mně. Uznejte pragmatickou sankci, díky níž mi patří vláda v monarchii. Uznáte-li ji, můžete si zvolit svého krále. Ale pouze tehdy, pokud vymřou potomci Karla VI., Josefa I. a Leopolda I. Slíbil vám to už můj otec.

Všichni vědí, že se jí narodil Jozífek. Je ještě miminkem, ale až vyroste, stane se zákonitě vladařským nástupcem, takže Maďaři si na svého případného krále budou muset opravdu hodně dlouho počkat, prostě až Bůh dá. Mariina nabídka je v té chvíli sice jen gestem, ale vskutku královským. Navíc se Maďarům mladá panovnice líbí. Podepisují, že potvrzují pragmatickou sankci, a když bude s Rakouskem zle, pomohou i vojensky. Dvacátého pátého června se Marie Terezie stává uherskou královnou. Maďaři ji milují.

Jenomže brzy bude skutečně zle. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht si už ujasnil, co chce. Být novým českým králem. Vládnout té líbezné kotlině, kde se vybírá nejvíc daní v monarchii. Je třeba probít se ku Praze a tam se nechat korunovat. Cesta je jasná: přes České Budějovice do srdce českých zemí. Možná ani nebude nutné se bít. Albrecht ví, že česká šlechta nemá s Habsburky dobré historické zkušenosti a že jejich věrnost Vídni může splasknout jako mýdlová bublina, když se na ně půjde metodou cukru. Dobré je ale mít po ruce i bič, pro všechny případy. Co když se v české šlechtě přece jen mýlí?

Albrecht hledá spojence. V létě 1741 ho má. Francouzi se potýkají s Habsburky léta letoucí. Když teď projednávají rakouskou otázku, vrch získává elegantní a zároveň bojovný maršál Charles Louis Auguste Fouquet, vévoda z Belle-Isle. Ten zařizuje Albrechtovi potřebnou vojenskou sílu. Mapa zemí svatováclavské koruny se v představách dobyvatelů začíná značně proměňovat. Moravu a Horní Slezsko vezme saský kurfiřt. Další notný kus Slezska a západní Čechy zabere saský král. Zbytek české země, a ne malý, shrábne bavorský kurfiřt. A na hlavu si posadí korunu českého krále.

Jako madona s půlročním synem Josefem

Bavoři jdou na to. Vstupují do Horních Rakous a nestačí se divit. Lid, který by měl velebit Marii Terezii, je vítá jako osvoboditele! Jestli to půjde stejně dobře i na jihu Čech…
V září jede Marie Terezie znovu do Uher. Oblečena v černý šat veze s sebou půlročního Josefa. A když jako bezbranná madona s miminkem v náručí prosí Maďary o pomoc (alespoň tak se to vypráví) – Pomůžeme! Uherští husaři cídí šavle a usedají na koně. Je nejvyšší čas.

Bavorská a francouzská vojska se spojila, obsadila České Budějovice. Druhého listopadu jsou Bavoři v Táboře. Táboráci později dostanou strach, aby je Marie Terezie nenařkla ze zrady. Budou se omlouvat, že by se bývali bránili nepřátelům, kdyby věděli, že jich je tak málo…

Josef Musil