Již šestým rokem Pavel Ročák z Tábora zdolává trať dlouhou přes 42 kilometrů. Běžel v Praze, Maďarsku, Německu i Rakousku.
Motivace? „Abych přestal úplně kouřit. A chtěl jsem to hlavně zkusit,“ zdůvodnil, proč se před čtyřicítkou pustil do závodění.
Poprvé se na trať postavil se švagem, který měl již zkušenosti. Musel se poprat s komplikacemi. Onemocněl a na přípravu mu zůstalo o měsíc méně času. I tak začal trénovat a závod zvládl v čase 4 hodiny a 3 minuty.
Uběhnout maraton nejde jen tak „z oleje“. Každoroční příprava obnáší zhruba 1300 až 1500 kilometrů. Trénuje většinou po práci. Po asfaltu běhá deset kilometrů dvakrát a ke konci přípravy až pětkrát týdně. Převážně sám a občas se k němu přidá syn Pavel.
Samotný závod je vyústění několikaměsíční dřiny. Běží se za každého počasí. Při nízkých teplotách tuhnou svaly, horší je vedro. Stačí 25 stupňů, kdy dvakrát rychleji ubývají síly, lidé odpadávají a sanitky se nezastaví.
„V každém cíli zažívám nádherný pocit. Přes veškeré vyčerpání dobíhám už na vlně euforie,“ popisuje okamžiky před cílem Ročák.
Fandí tisíce lidí. Každého závodníka doprovází rodina i známí a ti povzbuzují a vytvářejí skvělou atmosféru.
„Hlavní doping je pro mě manželka a děti. Ty už mě doprovází i se svými partnery,“ pochvaluje si zázemí.
Stará se o něj hlavně manželka Romana. Má o manžela strach už kvůli jeho astmatu. „Ale nikdy jsem mu do toho nemluvila. Věřím, že své síly nepřecení,“ říká.
Nezapomenutelné dojmy vytvářejí diváci. Každého do cíle nese skandování jména tisíců hlasů. Druhý den by mu ani tento opojný pocit nepomohl. „Když dobře zaběhnu, svaly jsou unavené a nejsem schopný chodit. Ze schodů musím ručkovat po zábradlí,“ povzdechl si. Za pár dnů už ale zase běhá.
Jako absolvent šesti pražských maratonů je zařazen do klubu králů. Přesto už se mu v hlavě rodí nový plán.
„Přemýšlím o vytrvalostním plavání. Běhat umím, jezdit na kole umím, pustím se tedy i do plávání.“
Že by železný muž? Jen se bez odpovědi usmál.
Pavlína Macelová
