Víska, kde vládne klid, každý se zná s každým a ideální místo pro chalupáře a houbaře. Tak lze charakterizovat Beranovu Lhotu, která se nachází tři kilometry od Chotovin a tvoří jednu z jejich osad. Ve Lhotě žije okolo dvaceti obyvatel v šestadvaceti staveních.

Místní se snaží obohatit kulturní dění v obci. To platí zejména pro dobrovolné hasiče, kteří mají dlouhou tradici. „Sbor se založil v roce 1908. Současná generace hasičů zde působí od roku 1958, kdy jsem k nim také nastoupil,“ vzpomíná Miroslav Smažík. Za svoje působení u jednotky si prošel různými funkcemi, například jako strojník nebo velitel do roku 2009.
Hasiči se pravidelně scházejí. Účastní se okrskových soutěží a pořádají různá zpestření nejen pro místní. V současné době má sbor dvaadvacet členů. Miroslav Smažík si pochvaluje, že přibývají i mladí. Naopak ale zklamaně dodává, že dříve měly družstvo i ženy, ale nyní to není kvůli jejich počtu možné.

Ve Lhotě nechala obec postavit zastávku se zvonicí. Dříve byla zvonice vedle zbrojnice, ale nebyla již v dobrém stavu. Tak se zvon přendal pouze o kousek dál. Místní by hlavně ocenili opravu silnice, která je v havarijním stavu.

Akce v obci

Každý rok Beranovu Lhotu nemine masopust. Obcí prochází maškary z Chotovin. Před lety tomu tak nebylo. Zdejší lidé pamatují, jak si dříve vyráběli vlastní kostýmy. Také slaví desítky let Mezinárodní den žen nebo upalují čarodějnice. Loni zde také vítali jaro. Všechny akce se obvykle konají v klubovně dobrovolných hasičů, kde se do teď pravidelně setkávají nejen hasiči, ale i osadní výbor. Na sbor, který pořádá ve vísce akce, se mohou spolehnout i místní oslavenci. Každé jubileum  stráví všichni pohromadě.  

Na slovíčko se starostou

Beranova Lhota je jednou z dvanácti osad obce Chotoviny. Starosta Zdeněk Turek se vyjádřil k situaci ve Lhotě: V současné době se zde staví nové rodinné domy, stěhují se sem mladé rodiny. Lze říci, že  jde zástavbově o nejvíce se rozvíjející oblast Chotovin. Zhruba před třemi lety se udělala nová autobusová zastávka se zvoničkou. Rekonstruuje se hasičská zbrojnice. Upravila se v ní klubovna, která je hojně využívaná místními občany.  Připravujeme projekt, který by dotáhl úpravy dokonce, aby plně vyhovovala požadavkům lidí. Obec bude žádat o dotaci z programu MAS Krajina srdce, tím by zbrojnice byla kompletní. Plánujeme vyměnit okna, střechu a vybavit ji novým nábytkem. V rámci těchto úprav mají vzniknout na návsi i nějaké herní prvky pro děti.  Je také potřeba zrekonstruovat osvětlení. Jsou to značně zastaralé, vysoké stožáry. Příští týden pojedu jednat do Českých Budějovic o opravě komunikace včetně průtahu. Poté by mohla vesnice vypadat daleko lépe. Chápu, že pro lidi, je  silnice asi největší problém. V případě kladného vyřízení bychom chtěli ještě letos začít s opravou a dotáhnout ji minimálně na konec Lhoty. 

Rozhovor s nejstarší rodačkou Marií Slepičkovou: Tvrdě jsme pracovali, ale uměli jsme se i bavit

Nejstarší obyvatelka obce Marie Slepičková strávila v Beranové Lhotě celý život. Za téměř čtyřiaosmdesát let Lhotu nikdy neopustila. Jak sama říká, narodila se tady a doufá, že zde stráví i své poslední roky.

Jste místní rodačka, jaké bylo dětství na takto malé vsi?
Moji rodiče odtud oba pocházeli. Bylo tady jen pár chalup. Jako děti jsme chodily pěšky do školy v Chotovinách. Byla jsem na vsi jediná holka, tak jsem kamarádila hlavně s kluky. Obecná škola měla jen šest tříd a poslední třída se musela navštěvovat dva roky. Do Tábora jsem nikdy nejezdila. Po obecné škole jsem totiž musela jít hned do práce. Naši byli rádi, že jsem doma, abych pomáhala.

Takže jste zvyklá pracovat od svých čtrnácti let?
Dříve to bylo na vsích normální. Hlavně když měl člověk hospodářství. Do práce se musely zapojit i děti. Vždycky jsem musela dřít. Předtím jsme všechno dělali ručně, protože stroje začali až po 50. roce. Každý měl svůj statek a pole. Ale lidé si navzájem i pomáhali a nehádali se mezi sebou. Spíše si přáli. V dnešní době jsou více závistiví. Vztahy jsou obecně horší. Nemyslím tady, ale celkově.

Jak se v obci žilo za komunismu?
Měli jsme čtrnáct hektarů půdy, které jsme museli odevzdat JZD Jedlany. Pak jsme pro družstvo pracovali za normální plat. Manžel Jiří dělal zootechnika a nebo také řidiče. Já jsem si v rámci JZD doplnila vzdělání. Dvakrát týdně jsme docházeli do Chotovin, kde bylo něco na způsob zemědělské školy. Ves byla hodně dlouhou dobu odříznutá. Nevedla jsem ani silnice. Až můj manžel to vybíhal po úřadech, aby se sem zavedla, ale pamatuji si, že až po hodně dlouhé době.

Jak jste se potkala s manželem?
Můj manžel pocházel z Příbramska. Potkala jsem ho ve  dvaceti letech na pouti v Chotovinách. Dělaly se tam poutě daleko větší než jsou dnes. Všechny zahrady byly obsazené. Mám dvě vnučky a vnuka. Ten je ještě malý, ale holky už jsou na vdávání. Vždycky se jich ptám, kdy bude svatba. Ale ony o tom nechtějí moc slyšet a rozzlobí se. Já sama jsem se vdávala ve třiadvaceti.  Muž mě měl rád, tak se do Lhoty nastěhoval a byl tu se mnou celý život.

Měli jste možnost relaxovat?
Vždy byl v Beranově Lhotě relativní klid. Hodně a tvrdě jsme pracovali. Ale uměli jsme se i bavit. Chodili jsme pěšky po tancovačkách třeba do Jedlan, Hlasiva nebo Chotovin. To nebylo jako dnes, sednout  do auta a vézt se. My jsme museli pěkně cupitat. Dnes se nic neděje, ale dříve tu bývala i hospůdka.

Ocenila by jste zde obchod?
Obchod nějak nepotřebuji. Dnes se dá všechno dovézt. K doktorovi mě taky vždycky někdo hodí a nebo paní doktorka přijede ke mě. Přinejhorším můžu autobusem, který jezdí třikrát denně.

Chtěla jste někdy odtud odejít?
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych se odstěhovala. Já jsem se tu narodila a snad tady i umřu. Nic mi nechybí. Jen ty zdravé nohy by člověk potřeboval. A také, aby se mi vrátilo pár let nazpátek.