První světová válka jako všude jinde i v Kozmicích zasáhla do života obyvatel jako blesk z čistého nebe. Z vesnice do bojů odešlo mnoho mladých mužů. „Nikdo nešel rád, ale musel. Ženy a mámy plakaly. Za několik týdnů rukovala druhá výzva – 42letí. V průběhu války byly konány přehlídky nevojáků od 24 do 50 let a odvody branců od 18 do 23 let," píše se v kronice Radenína, pod nějž obec spadá.
Jedním z nich byl i Josef Slavíček z Kozmic. Jeho vyprávění vyslechla dcera Blanka Dvořáková ještě jako dítě v okamžiku, kdy hrál s ostatními chlapy karty.
Z Hradce na frontu
„Když začala světová válka, bylo mu devatenáct let. Vyučil se obchodním příručím. Na vojnu ho zřejmě odvedli s prvními vojáky. Na výcviku byl v Jindřichově Hradci a odtud šel rovnou na frontu," říká Blanka Dvořáková.
Vzpomíná si, jak tatínek popisoval působení v ruské vesnici. „Jak se přesně jmenovala, to už nevím, ale měli tam zákopy, ve kterých se schovávali na jedné straně rakouští vojáci a na druhé ruští. Zajímavé ale bylo, že měli společnou studnu, kam si vojáci z obou zemí chodili pro vodu," přidává další vzpomínku dcera Josefa Slavíčka, který se narodil v roce 1895 v Kozmicích.
Jak dále zmínila, její otec nechtěl bojovat za rakouské vojsko, a tak jednou, když se to zrovna hodilo, se vydal pro vodu ke studni, ale zpátky se už nevrátil. Přeběhl k Rusům. Rakouští vojáci si to ale jen tak lehce nenechali líbit. Po Josefu Slavíčkovi začali střílet, naštěstí neúspěšně. Žádná kulka ho nezasáhla.
Odsud se pak dostal do zajateckého tábora, který se nacházel nedaleko Moskvy. Zde už ale pro něj nebyl život moc růžový.
„Vyprávěl, že měli často hlad. Jídlo dostávali nepravidelně, někdy ráno, jindy na ně vyšla řada až večer," sdělila pozorná posluchačka s tím, že se otec později přihlásil na práci do statku. To si polepšil. Už neměl takový hlad.
Klid v rámci možností netrval dlouho. Nešťastnou náhodou si zlomil nohu a musel do nemocnice. Když se uzdravil, nemohl se na své původní místo vrátit, protože si za něj statkář již našel náhradu. Mladý Josef proto využil náboru na stavbu železnice z Ruska na Sibiř. Koleje ale dlouho nepokládal, jeho kroky vedly ještě jinam.
„Dozvěděl se totiž, že shánějí kuchaře, a tak se přihlásil. Vařit ale vůbec neuměl, takže si nedovedu představit, jak to zvládl," směje se Blanka Dvořáková, jejíž otec prožil v Rusku dlouhých šest let. Pamatuje si, jak tatínek popisoval, že do kuchyně mu vozili všechno po vagónech: vagón hrachu, vagón krup. Vařil z nich tak dlouho, dokud všechno nesnědli.
Vrátit se nemohl
Domů neměl jednoduchou cestu. K legionářům nechtěl, do vlasti se vrátit nemohl, protože byl prohlášený za zběha. Kdyby se objevil, okamžitě by ho zastřelili. „Až když se u nás vyhlásila Československá republika, měl otevřenou cestu domů. Nechal si napsat dovolenou, ale jen k polským hranicím. Říkal, že tehdy měl největší strach ve chvíli, kdy si v Polsku v zapadlé uličce měnil peníze," doplňuje ještě Blanka Dvořáková k dlouhé pouti, kterou její tatínek vážil z Ruska až do vlasti.
Když se vrátil, bylo mu už kolem šestadvaceti a začal vést běžný život. Jako prodavač nastoupil do černovického konzumu. Potom se ale rozhodl, že se osamostatní a svůj obchod si otevřel v Kozmicích v domě čp. 3, kde se narodil stejně jako jeho dcera.
Po několika letech se mu podařilo vydělat tolik peněz, že si za ně mohl koupit vlastní dům, kam přestěhoval nejen rodinu, ale i obchod. „V padesátých letech ale musel přistoupit k Jednotě. To už ale nebyl nejmladší, a tak jsem začala prodávat já. Nakonec jsem tam vydržela asi šestačtyřicet let," uzavírá vzpomínky na svého otce Blanka Dvořáková.