Na pondělní noční výpravu skauti ze sezimoústeckého oddílu Sojčí pírka hned tak nezapomenou. Tradiční výlet se změnil v opravdového bobříka odvahy. Z hladomorny opuštěné zříceniny se totiž začalo ozývat kvílení.

„Na noční výpravu z Choustníka do Sezimova Ústí se vydáváme každoročně. Už loni jsme ji podnikli v tuto dobu, tedy v předvečer svátku svatého Václava. Na hrad jsme přijeli kolem půl osmé večer. Už byla tma, museli jsme si svítit baterkami. Najednou jsme zaslechli volání,“ líčí dramatické události pondělního večera skautská vedoucí Dáša Soldátová.
Všechny ovládl strach. Nikdo nevěděl, odkud se zvuky berou, ani co se mohlo přihodit. „Nemohla jsem nechat děti o samotě. Společně jsme se vydali okolo hradu a hledali, odkud se volání ozývá. Mysleli jsme si, že zamkli nějakého návštěvníka ve věži po prohlídce,“ pokračuje Dáša Soldátová ve vyprávění.

Ve věži nikdo nebyl. Kvílení jakoby vycházelo z protilehlé hladomorny. Jak se tam ale mohl někdo dostat?
„Dvacetiletý muž z Jindřichohradecka se vydal na jízdním kole na hrad Choustník. Rozhodl se, že si objekt prohlédne i přes to, že již bylo zavřeno. V hladomorně, do které si posvítil baterkou, se něco zalesklo. Muž dostal nápad, vzal provázek na balíky a spustil se do hloubky pěti metrů, aby lesknoucí se předmět vyndal,“ vnesla jasno do případu mluvčí táborských policistů Lenka Kozoňová.
Policisty samozřejmě přivolali skauti. Další chvilky strachu si zažili ještě jednou u brány.

„Vrátili jsme se zpátky k bráně a zavolali pomoc. Chtěli jsme znovu navázat spojení s uvězněným, zeptat se ho, jestli není zraněný a jestli nepotřebuje akutní pomoc. Ten už ale nereagoval,“ vzpomíná vedoucí.

Nezbývalo nic jiného, než čekat na přivolanou pomoc. Na místo přijeli chýnovští policisté. „Cesta dolů byla poměrně snadná, ale zpět se již mladík neměl sílu dostat a uvízl. Vzhledem k tomu, že u sebe neměl mobilní telefon, začal křičet z hlubin o pomoc,“ informovala o podrobnostech Kozoňová.
Mladík může mluvit o opravdovém štěstí. Kdyby se sezimoústečtí skauti letos na noční výpravu nevydali, musel by strávit v hladomorně minimálně celou noc.

Dáša Soldátová zvládla se svými svěřenci situaci na výbornou: „Když přijeli policisté, vydali jsme se s dětmi do Sezimova Ústí. Měli jsme před sebou ještě dlouhou cestu. Pomoc už byla přivolaná, takže jsme mohli s klidným svědomím hrad opustit. Myslím, že na tuhle noc nikdo z nás nezapomene. Byla to rozhodně nejdobrodružnější výprava, jakou jsme kdy podnikli.“