Nezvaná návštěva ho zastihla 17. prosince 2015 dopoledne. „Zrovna jsem byl doma sám, manželka byla ještě v práci na noční. Ta mě také našla ležet na zemi,“ vzpomíná. Neváhala a zavolala mu záchranku. „Sanitka mě odvezla do budějovické nemocnice,“ vybavuje si transport.

VÁŽNÁ DIAGNÓZA

Po několika vyšetřeních měli lékaři jasno. „Diagnostikovali mi těžkou mrtvici. To samozřejmě nezůstalo bez následků,“ podotýká Jiří Mrázek. Jak to v takových případech bývá, postihlo ho ochrnutí. „Paralyzovanou jsem měl pravou stranu a nejvíc to odnesla ruka, musel jsem se dokonce přeučit z praváka na leváka,“ popsal peripetie.

Zasažený byl také mozek. „Ten mi zpočátku fungoval úplně jinak, než jsem byl zvyklý. V nemocnici mi řekli, že přijde manželka Ivana. A já akorát pochopil, že ta žena v civilu, která se ke mně bude hlásit, bude manželka Ivana, ale vůbec jsem nechápal, kdo to je,“ vysvětlil, že mu nedocházely souvislosti a některé věci si nepamatoval.

„Bylo mi hrozně líto, že neuvidím Jiříka, ale nevěděl jsem proč. Až po osmi týdnech cvičení se mi najednou vrátil celý život,“ vypráví, že se mozek časem zrehabilitoval také.

SKRYTÁ PŘÍČINA

Tři dny ležel v Budějovicích, po zlepšení zdravotního stavu ho přeložili do Tábora. „Táborští lékaři se snažili vypátrat příčiny mozkové mrtvice. Všichni přikládali význam hlavně alkoholu, kouření a stresu,“ uvedl původní mylnou příčinu.

Nakonec vyšetření odhalila vážnější důvod. „Našli mi naštěstí nezhoubný nádor na srdci, kvůli němuž se mi v těle tvořily sraženiny, které pak putovaly až do mozku,“ vysvětlil.

Dalším sdělením však bylo, že to není operovatelný problém. „Lékaři mi řekli, že to nelze upravit, musím s tím zkrátka žít. Navíc zjistili, že se mi tromby tvořily celkem často a poškozovaly mi mozek v malém rozsahu, takže se stačil obnovovat. Zpětně jsem si pak uvědomil, že jsem se cítil ztuhle, ale to jsem přisuzoval namáhavé práci,“ vrátil se v čase.

SÍLA BOJOVAT

Na pobytu v nemocnici shledává i pozitivní věci. „Seznámil jsem se na pokoji s jedním pacientem. Hovořili jsme o našich problémech a on mrtvici nazval těžší rýmou, což mě nejdřív naštvalo,“ popsal prvotní šok.

Když se pak pustili do řeči znovu, popsal mu spolubydlící svou diagnózu. „Od šestadvaceti neměl ledvinu, v osmnácti upadl do kómatu při operaci srdce, třikrát dostal mrtvici a ochrnul. Najednou jsem jeho reakci úplně chápal,“ uvědomil si, že jsou na tom lidé i hůře. „Nejdůležitější je nevzdávat se a bojovat. Když on to zvládl třikrát, já to také dokážu,“ řekl si Jiří Mrázek pro sebe.

Léčení v Táboře ukončili 19. ledna, odtud putoval do rehabilitačního centra v Kladrubech. „Tady se léčí mnoho takových pacientů, prodělal jsem tu intenzivní rehabilitaci, která mě doslova postavila na nohy,“ vzpomíná.

Až po návratu domů si zcela uvědomil, že se mu život otočil naruby. „Věci, které jsem považoval za běžné, mi najednou činily potíže. Vše jsem si musel plánovat, hlavně ohledně cestování. Když někam jedu, musím si zjistit spoje, vzdálenost, terén a být k sobě obezřetnější,“ popsal životní změny.

Ani k původnímu zaměstnání se nemohl vrátit. „Museli jsme se uskromnit, protože se to podepsalo i na finanční situaci rodiny. Ale úplně nejhorší pro mě bylo si říct o pomoc, protože dříve jsem býval já ten, kdo pomáhal,“ popsal, co ho trápilo nejvíc.

REHABILITACE, VĚC SLOŽITÁ

Problém nastal i s domácí rehabilitací. „Měl jsem cvičit sám, ale nešlo mi to. Bez odborného dohledu jsem si nebyl jist, zda cviky dělám dobře. Bál jsem se, že se mi zhorší stav nebo se mi přihodí nějaký úraz,“ upřesnil, čeho se obával.

Na vlastní pěst tedy pátral po dalších možnostech. „Vystřídal jsem několik rehabilitačních center, byl jsem v Albertově i v Berouně, spokojenosti jsem dosáhl až v moderním rehabilitačním centru v Praze, Ergoaktiv,“ vyjmenoval místa, která navštívil.

Jeho hnacím motorem byla očekávaná svatba dcery. „Chtěl jsem ji dovést k oltáři, a to se s pomocí podařilo. V Ergoaktivu mi obstarali falešné nevěsty z řad studentek a vytvořili téměř opravdové svatební prostředí. Dokonce jsem se naučil tancovat. Možná to zní směšně, ale mě to neskutečně pomohlo zlepšit pohyb,“ usmívá se.

I přes veškeré těžkosti, které ho potkaly, se nadále snaží žít aktivní a plnohodnotný život. Stále cvičí, vrátil se zpět za volant svého vozu a dokonce se mu podařilo sehnat práci. Nyní dělá vrátného na parkovišti Polikliniky Tábor.

Sám říká, že práce je nejlepší rehabilitace a psychické cvičení. Největším potěšením mu je ale rodina, která ho nenechala ve štychu. Za to je jí neskonale vděčný.

Simona Jedličková