Naproti knihovně v Soběslavi stojí jedna z nejkrásnějších vil regionu. Kdysi. Dnes totiž připomíná strašidelný zámek. A vypráví se, že v ní straší.
Vlastníkem je profesor, vědec Petr Molík. Podle Soběslavských se o dům obklopený zahradou se vzrostlými stromy nestará a považují ho za podivína, který v noci v domě svítil a přes den spal. Kolemjdoucí dokonce míní, že v domě slyšeli šramot a straší v něm. To je zřejmě dáno tím, že je v současnosti volně průchozí.

„Uháněli jsme pana Molíka kvůli povinné údržbě. Koupit jsme dům nikdy nechtěli. Budova je ve špatném stavu už asi patnáct, dvacet let,“ popírá starosta Soběslavi Jindřich Bláha řeči, že by chtělo město vilu odkoupit.

Na údržbu majitel nereaguje a v domě se jeden čas drželi i narkomani. Město tedy nařídilo zabezpečení domu. Víc dělat nemůže.

„Můžeme jen nařizovat. Pokuty nemají veskrze smysl, bůhví, zda má ten člověk vůbec nějaké peníze. Až začne vila padat, pak asi bude muset město zasáhnout,“ říká vedoucí odboru výstavby Dana Hořická. Podle ní je o koupi domu zájem. Dokonce ještě před půl rokem ho jeden člověk chtěl. Objekt, který je v zóně památkového zájmu, majitel prodat nechce. Komunikuje údajně jen poštou. Deníku se však uznávaného vědce v oblasti potravinářství podařilo kontaktovat.

„Dům chátral kvůli dlouhodobým sporům se spolumajiteli, pro něž nebyly výjimkou naschvály. V roce 2009 se mi ho podařilo konečně odkoupit, ale stálo mě to veškeré životní úspory,“ objasňuje situaci dvaašedesátiletý Petr Molík, který menší polovinu zdědil po matce. Potvrdil, že ho mnohokrát vykradli a přišel o cennosti. Vše bylo podle něj někým naplánované. „Před světem se neskrývám, vždyť mám svoje webové stránky a podobně. Hodně lidí mě kontaktuje kvůli koupi domu, jsou to jistí boháči z regionu. Dům neprodám,“ vzkázal. V plánu má opravu, protože by se na důchod rád do rodinného sídla vrátil. Až znovu našetří, začne pěkně od střechy.

Vila byla kolaudovaná v roce 1914. Její stavbu si objednal vrchní zemědělský inženýr Vojtěch Červinka, který 3. června 1913 žádal město o povolení. Stálo ho 12 korun a výtěžek byl věnován na fond sociálně slabších.

„To byl můj praděda, byl uznávaným člověkem. Na Blatech založil výzkumnou stanici a zabýval se například využitím rašeliny. Ve vile vždy žila naše rodina, proto nechci dům prodat. A když, tak jen rodině,“ sdělil Molík.

Vila, která tehdy stála na samém okraji města, byla v době svého rozkvětu zachycena na okénkové pohlednici Soběslavi z roku 1916. „Molíkova vila dnes bohužel chátrá. Co vím, tak je jedna z mála vil, které se dostaly na pohlednice z první republiky. A není divu, tehdy byla jednou z nejhezčích budov Soběslavi. Dnes je na zbourání,“ podotýká sběratel pohlednic PetrLintner. Dále zjistil, že v těchto místech stával koncem 19. století dům a zemědělské stavení, které přiléhalo k řadě sousedních domů a tvořilo západní okraj zástavby města Soběslavi. Soustavě se říkalo chlívy. Nová jednopatrová vila s podkrovím byla postavena v secesním stylu a bylo jí přiděleno číslo 164.

Za druhé světové války vilu obývali Němci. Hlava rodiny byla ředitelem výrobny šicích strojů Lada. Molíkova rodina byla nucena odejít do bytu v Praze. Těsně po válce dům zabrali Rusové a udělali v něm výzkumnou stanici s pokusnými zvířaty. „Dům dostal zabrat. Chovali se jako divoši, ze skříní si například udělali postele. Když odcházeli, nezapomněli si něco ukrást,“ popsal podle vzpomínek svého dědy Petr Molík.

V roce 1946 byla budova přečíslována na dnešní číslo popisné 103/III. V té době byl majitelem vily Josef Zajíc, Molíkův děda. Minulý režim vyhlásil takzvanou bytovou nouzi a Molíkům do vily nastěhoval podnájemníky. V té době stavba příliš péče nedostala, a tak roku 1950 přišla od města inspekce. Ta zjistila, že v budově jsou shnilé podlahové trámy a část patra se nakonec nesměla vůbec obývat.

„Těžko se něco dělalo. Dům byl postaven pro jednu rodinu, už jen proto jsme s nežádanými podnájemníky neměli příliš dobré vztahy. Na druhou stranu jsme se báli, že nám vilu seberou úplně. Poslední nájemníci odešli v polovině 60. let,“ vysvětlil Molík. Sám odešel z domu v 90. letech do pronajatého pokoje v Praze. „Někdo posílal dopisy, v nichž mi vyhrožovali zabitím. Z vily jsem ze strachu odešel. Vše mi ukradli. Žiji chudě, ale žiji,“ uzavřel majitel. Dodal, že za minulého režimu vila přišla o plochy přilehlých pozemků. Dnes na nich stojí panelová sídliště.

DAVID PELTÁN