Dvacátého šestého února disko zadunělo Táborem v kulturním domě Milenium ke čtyřicátému výročí diskoték na Táborsku. Mezi místními diskžokeji nechyběl ani Petr Zajíček, nynější moderátor rádia Regina Praha. A také můj kamarád a bývalý spolužák z vedlejší třídy.

Už na střední škole jsi moderoval školní společenské akce. Snil jsi tehdy o dráze profesionálního moderátora?
Vůbec ne. Dneska bych bez téhle práce nemohl být, protože se pro mě stala vším. Ale ještě v polovině 90. let, když už jsem hrál na diskotékách každý týden a postupně jsem začínal moderovat akce ve městě, mi pořád ještě nedocvakávalo, že bych to měl zkusit i v rádiu. Okolí mi sice naznačovalo, že rozhlasový moderátor by mohla být moje životní parketa, ale já si myslel, že na to nemám. Pracoval jsem na pracovním úřadě a víkendové hraní na diskotékách byl můj koníček.

Kterou práci jsi dělal v rozhlase jako první?
Obchodního zástupce. To bylo v roce 1997. Tehdy jsem opustil státní správu a definitivně přešel na volnou nohu. Mojí první štací bylo táborské rádio Vox. Brzy jsem to v něm dotáhl až na obchodního ředitele. Prostě pořád jsem měl na paměti, že mám ekonomické vzdělání, a proto jsem se tlačil do marketingu.

Kdo tě dostal za mikrofon?
Milan Bílek, diskžokej a tehdy už zavedený moderátor rádia Prácheň. Na jaře 1998 mi zavolal a úplně jednoduše řekl: „Nechceš to zkusit za mikrofonem?“ Zkusil jsem to, ale ne proto, že bych chtěl dělat moderátorskou kariéru. Pracoval jsem na živnostenský list, to znamená, že moje zaměstnání nebylo stálé, a tak jsem si řekl, že pro mě bude fajn, když se naučím ještě nějakou další profesi. Jel jsem tedy na zkoušku do Práchně, tam jsem uspěl a oni mě nasadili do večerního víkendového vysílání. V té chvíli jsem pochopil, že jsem se našel. Moje večery si posluchači oblíbili a měl jsem vlastní hitparádu. Do roka mě přesunuli do hlavního vysílacího času. Tehdy totiž Milana Bílka zlanařili do rádia Faktor a já jsem převzal jeho odpolední frekvence.

Lanaření je v rozhlasové branži cesta, jak se dostat dál?
Tehdy to tak bylo. Rozhodovalo, co za mikrofonem opravdu umíš, a ne, jestli máš zajímavou neokoukanou tvářičku, jako je to dneska. I já jsem brzy dostal „lano“. Z Faktoru. Ale z toho táborského. Byl jsem první, kdo v Táboře promluvil do éteru. Prvního září 1999. Dokonce si pamatuju i frekvenci, 88,0 FM. Následující rok mě zlanařili zase na Prácheň.

Odmítl jsi někdy nabídku?
Z rádia Vysočina. Dostal jsem od nich „lano“, a tak jsem se vypravil do Jihlavy. Přišel jsem na recepci, ale slečna, která tam seděla, přeslechla moje jméno. Myslela, že jsem začátečník z ulice a dala mi vyplnit dlouhatánský dotazník. Pak řekla: „My si vás taky zkusíme na mikrofon.“ Technik mě zavedl do studia, dal mi text a vysvětlil mi, že mám začít mluvit, až se rozsvítí červené světlo. Měl jsem uvést hitparádu, předpověď počasí a letní akci na plovárně. Vzal jsem si tedy sluchátka a suverénně jsem to odmoderoval. Přitom jsem byl k technikovi zády. Pak jsem sluchátka odložil a podíval se za sebe. Tam v tu chvíli stálo pět lidí a dívali se na mě s otevřenými ústy. Dlouho bylo ticho a pak technik řekl: „Ty už jsi to asi někdy dělal, viď?“ Odvedl mě k ředitelce a dostal jsem nabídku na vysílání v hlavním čase. Neříkám to proto, že bych se tím chtěl chlubit, ale abych potvrdil, že tehdy v moderátorské praxi skutečně stačilo ukázat, že člověk umí, aby dostal práci. Nabídku z Vysočiny jsem nakonec odmítl, protože jsem to měl z Tábora hodně z ruky.

Místo Vysočiny jsi tedy zakotvil v Práchni…
Ano a byl už jsem z toho přebíhání mezi rádii unavený. Říkal jsem si – tady už vydržím opravdu dlouho. No a vydržel jsem tam necelý rok. Přišla nabídka z televize Prima a ta mi úplně převrátila celý život. A do toho ještě nabídka z Českého rozhlasu, kde pracuju dodnes.

Jak se to stane, že přijde nabídka z Primy?
V té době už jsem měl známé v médiích i v Praze. Ti mi dali echo, že Prima bude dělat konkurz na moderátory do pořadu Prima jízda. Žádné šance jsem si ale nedával. Ocitl jsem se ve velkém studiu, před čtyřmi kamerami a hlavně tam vůbec nikdo nebral ohled na to, jestli má člověk nějaké zkušenosti. Režiséra i kameramany konkurzy nebaví, a tak se s nikým nemazlí a maximálně řeknou: „Jedeme, nezdržuj, je vás tady hodně.“ Nové prostředí, tréma, stres. Nakonec jsem se dozvěděl, že jsem se dostal do užšího výběru a že se mnou počítají ne do Prima jízdy, ale do Aktualit. I tak mě to neskutečně potěšilo. Pracoval jsem na Primě krásných pět let. Z toho jsem pak čtyři roky uváděl Prima jízdu s moderátorkou Veronikou Hůlovou.

Na kterého hosta ses nejobtížněji připravoval?
Když to zobecním, na všechny odborné hosty, hlavně špičkové vědce a lékaře. Tihle lidé něco opravdu dokázali, což se o hvězdičkách ze šoubyznysu dá říct málokdy.

Dobrá, ale třeba Karel Gott, se kterým jsi taky dělal rozhovor, přece není jen tak nějaká hvězdička…
S ním jsem dělal rozhovor několikrát a musím přiznat, že před prvním setkáním jsem měl strašnou trému. On mě ale obrovsky překvapil. Potvrzuju to, co se o něm říká: je to absolutní profesionál. Přišel do televize dvě hodiny před vysíláním, podal ruku úplně všem a choval se naprosto skromně a lidsky. Na rozdíl od jiných hvězd si nevymiňoval takové to „o tom-hle se bavit nebudeme“.

Kdo si něco podobného vymiňoval?
Aby někdo přímo řekl, že na něco neodpoví, to se nestalo, protože by se na obrazovce ztrapnil. Takoví hosté to řešili tak, že odkličkovali od tématu a začali mluvit o něčem jiném. Nejtěžší to bylo s těmi, kdo se a priory dívají na moderátory nebo novináře jako na škodnou a dávají to během rozhovoru pořádně znát. Třeba herečky Eva Holubová, Zuzana Bydžovská nebo režisér Jan Hřebejk. I když jsem se jim snažil pokládat nekonfliktní otázky, dávali mi najevo, že se ptám na blbosti a ne na to, co chtějí národu sdělit.

Na co by byli rádi, aby ses jich ptal?
To jsem právě nepochopil. Mají svůj svět, ve kterém prožívají svoje důležitá témata, ale obávám se, že taková témata nejsou důležitá pro diváky lifestylového pořadu.

S kým byl rozhovor nejobtížnější?
S mým hereckým idolem Vilmou Cibulkovou. Byla v Prima jízdě se svým partnerem Miroslavem Etzlerem. Když jsem jí položil otázku, hezky se usmála, ale neřekla nic nebo odpověděla jen jedním slovem. Měl jsem na ni pětadvacet minut. Za pět minut jsem řekl všechny otázky, které mi připravili ve scénáři. Snažil jsem se bavit o čemkoliv. Nic. Nakonec mě zachránil Miroslav Etzler. Začal odpovídat místo ní. Celý rozhovor byla čistá improvizace.

V roce 1990 jsi v Praze pracoval v ČKD. Tehdy tě nenapadlo oslovit třeba televizi, když jsi byl v hlavním městě?
Televizi ne, ale zkusil jsem to do tehdejšího Československého rozhlasu. Podal jsem si přihlášku na moderátora. Ani mi neodpověděli. Myslím si, že se s neznámým mladíkem, který vystudoval ekonomku v Táboře a pracuje v ČKD, vůbec nechtěli zabývat. Ano, teď mi teprve dochází, z čeho potom pramenilo to moje dřívější sebepodceňování před prací rozhlasáka. No, třeba na mě v Českém rozhlase ta moje stará přihláška jednou vypadne z nějakých desek…

Josef Musil