Minulý díl popisoval jinou verzi zániku města Hradiště nad Lužnicí, než která se dnes běžně uvádí. Publikoval ji v 19. století táborský profesor Martin Kolář. Původní město, na jehož troskách v 15. století vznikl Tábor, podle všech podání zaniklo poměrně brzy po zahájení jeho budování v poslední třetině 13. století, kdy v oblasti soupeřil rod Vítkovců s králem Otakarem II. o mocenský vliv.

Na rozdíl od současného výkladu, který uvádí, že město nechal postavit Otakar II., se dá z Kolářových textů odvodit, že budovateli města byli sami Vítkovci.
Město bohatlo z výnosu blízkých zlatých dolů. K jeho zániku došlo podle Koláře v roce 1268. Zapálili ho sami Hradišťané spolu se šlechtici z okolních hradů, kteří se na Hradišti setkali pod záminkou městského trhu. Věděli, že panovník nechá město dobývat a nedokáží ho ubránit. Ať tedy králi padne do rukou jen spáleniště.

Podněcovatelem zkázy byl Vítkovec Sezema. Jeho jméno je obsaženo v názvu Sezimova Ústí, nicméně Kolář uvádí pro Sezemu přídomek Hradišťský. Z hořícího Hradiště přeběhli obyvatelé do nedalekého Ústí. „Za nimi poslední jedou Vítkovci, když byli město spálili a blízké doly zatopili," uvádí Kolář. Ačkoliv se v lidovém podání říká, že Sezimovo Ústí založil Sezema, obec Ústí už v té době nezpochybnitelně existovala. Rovněž Kolář připomíná: „Město Ústí stálo již dříve, než katastrofa hrozná město Hradiště zničila, ale bylo městečkem nepatrným, neohrazeným, jehož přední pamětihodnost byl klášter Dominikánský od Vítkovců založený. První zvěst o městečku i klášteru nalézáme roku 1262 v poslední vůli mocného Voka z Rosenberka, kde jakous částí peněz klášteru povinným býti se praví."

Soudobá verze zániku Hradiště nemluví o masovém přechodu obyvatel do Sezimova Ústí, neboť podnět k budování Hradiště se připisuje králi Otakaru II., a sice až v roce 1272. Na kopci, kde Hradiště vznikalo, sice už stála osada Vítkovců, ta však neměla charakter města. O město se zasloužil až král, když opevněnou osadu dobyl.
Nabízí se úvaha, že město Tábor, které vzniklo v 15. století z Hradiště, by tedy mělo vykazovat nějaké znaky měst zakládaných Otakarem II. Jenomže po architektonické stránce se nepodobá městům, která nechával Otakar II. stavět. Těžko uvažovat o tom, že by panovník přijal rozvržení původní osady, jež nenesla městský charakter.

Další otázka je, kdy a jak vznikl kamenný hrad, jenž vévodil Otakarově městu. Jeho věž Kotnov, která se dochovala, dodnes v Táboře připomíná Hradiště. Ale opravdu ji dal postavit Otakar II.?
Aby vše bylo ještě zamotanější, její název prý pochází podle jakéhosi bájného Kotena. Jenže název Kotnov zapsal až v 16. století kronikář Václav Hájek z Libočan. Kotena považoval za zakladatele celého hradu! Těžko říct, jak by se na to tvářil král Otakar…
A ještě to táborské zlato, o němž píše Kolář. Muselo nutně pocházet z dolů u Hradiště? Existuje pozdější zmínka, že se v Lužnici rýžovalo zlato. Ale rozhodně ne tolik, jako v řece Otavě, okolo níž vyrostl Písek.

To je však, jak už bylo řečeno, pozdější zmínka. Co když v dobách Hradiště – tedy toho vítkoveckého, podle Kolářovy verze – bylo v Lužnici zlata víc? Co když se část informace popletla? Vždyť nemusíme podezřívat ani kronikáře Hájka, že si vymyslel zprávu o bájném Kotenovi. Něco se o Kotenovi mohlo říkat mezi lidmi, pověst třeba měla reálný podklad. Kdo to dneska rozklíčuje?
Ostatně o tom, že Vítkovci zapalovali Hradiště, zrovna když se tam konal veliký trh, zpívá Píseň o Závišovi. Leč ta pochází až z 15. století. Autor písně přece musel čerpat z nějaké tradované zprávy. Zrovna jako tak řečený Dalimil, který se o Hradišti zmiňuje ve své kronice z let 1314 až 1315, což je také až po zničení města.

Můžeme spekulovat i o tom, že skutečným zdrojem podnětu pro skladatele písně bylo zapálení nikoliv města Hradiště, nýbrž původní vítkovecké osady, kde až pak nechal král stavět město.
První věrohodný písemný pramen o bývalé existenci Hradiště pochází teprve z roku 1370. Sděluje, že na kopci stojí hrad a starý dvůr se dvěma poplužími a že se jedná o majetek rodu pánů z Ústí, erbu modré pětilisté růže. Čili znovu Vítkovců.

Josef Musil