Jak název rubriky napovídá, ti, kteří se v ní objevují, si otázky předávají jako štafetový kolík. Pracovník Sladovny Zdeněk Kadlec předal štafetu Jaroslavě Pixové, spisovatelce a kronikářce obce Putim.
Jako spisovatelka, publicistka, ale také kronikářka obce Putim se hodně zabýváte historií. Kdy jste se o ni začala zajímat?
O historii jsem se zajímala už možná ve 13 nebo 14 letech. To mě ale tenkrát lákal spíše starověký Řím, Řecko a Egypt. Historické romány jsem ale četla vždycky, a to
i z českého prostředí a postupem doby asi výlučně z české historie, ale také knihy naučné. Asi tak v druhé polovině devadesátých let jsem pak toužila dostat se ke kořenům našeho rodu, začala jsem chodit do archivů a tam narazila na zajímavosti z rodiště mého i mých předků. A tak to vlastně všechno začalo, nejprve psaní kroniky, pak článků do novin a nakonec i knih.
Napsala jste několik knížek o mlýnech. Čím vás tak přitahuje voda, mlýny a mlynáři? Máte
v rodině mlynářskou tradici?
U nás v rodině byla tradice hostinská. V naší chalupě byla krčma už v 16. století a její historie skončila v roce 1950. S mlynáři jsme nikdy neměli nic společného, ale mlýny mě přitahovaly z toho důvodu, že působily tak tajemně a romanticky. Stály většinou opuštěné u mlýnských náhonů a já si říkala, jaké osudy asi skrývají. Zkusila jsem něco najít v archivech, v matrikách, poptala se pamětníků a majitelů mlýnů na jejich vzpomínky a zkusila o nich napsat několik článků. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že někdy napíšu nějakou knížku. Ale vždycky se někdo najde, kdo vás trochu popostrčí. V mém případě to byl archeolog Prácheňského muzea v Písku Jiří Fröhlich, který tehdy řekl: „Tak napište knížku o mlýnech na Blanici, to ještě nikdo nenapsal." Tak jsem to tedy zkusila, i když trochu nejistě. První díl knížky Na břehu Blanice mě pak velmi překvapil. Do roka byl rozprodaný.
Pomáhá vám při psaní knih, že jste kronikářka?
Neřekla bych, že by mi to pomáhalo. Jako kronikářka mám v první řadě za úkol zaznamenávat současné události, i když také samozřejmě shromažďovat i ty historické, pokud se objeví nové. V knížkách je to hlavně objevování minulosti, hledání ztraceného času.
Vyzkoušela jste také podnikání. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Každá zkušenost je v životě dobrá a přínosná. Já vlastně podnikám s nějakou přestávkou dodnes. Jsem, jak se říká, osoba samostatně výdělečně činná. Ale tehdy, hned po revoluci, jsem si plnila svůj sen dělat něco úplně samostatně a hlavně něco od módy. Byl to můj velký koníček navrhovat oblečení a pak ho šít. Za socialismu nebylo mnoho příležitostí se nějak uplatnit v oboru, v kterém jsem nebyla vyučená. Tak jsem se alespoň účastnila tehdejší soutěže Mladý módní tvůrce, a to docela úspěšně. Hned napoprvé jsem skončila jako první, následovalo krajské kolo a pak už Liberec. V roce 1990 jsem si tedy založila krámek, tvořila a prodávala. Velmi mě to bavilo. Po dvanácti letech bohužel nastala doba, kdy malé obchody začaly už příliš válcovat ty velké obchodní řetězce, a tak jsem usoudila, že je čas skončit. Byly to hezké časy na které ráda vzpomínám, ale už bych je nevracela. Obchodníkům vůbec nezávidím jejich situaci. Pak přišlo několik hektických let jako redaktorka v novinách. Už předtím jsem externě spolupracovala s novinami. To byla velice dobrá zkušenost právě pro psaní, ale taky v komunikaci s lidmi. Teď jsem spokojená u svých knížek, ke kterým mě osud krůček po krůčku dovedl.
Odpovídá: Jaroslava Pixová
Narodila jsem se před 54 lety v Putimi, kde žiji nepřetržitě dodnes. Po základní škole jsem absolvovala Střední zemědělsko ekonomickou školu v Písku a pracovala jsem na tehdejší okresní zemědělské správě. Krátce jsem si zkusila také podnikání. V Putimi se starám o kroniku a jsem v zastupitelstvu obce. Mám tři syny a manžela, který má pochopení pro moji časově náročnou práci. Vedle šití se věnují turistice hlavně na kole.
